Fake Holidays (Book 2)

18. Soudný den je tu. Doslova.

*z Harryho pohledu*

„To myslíš vážně?" vyschlo mi v puse a po zádech mi přeběhl mráz.

Němě přikývnul.

„Harry, ona chce, abych ji hájil a šel tak proti tobě," dal si obličej do dlaní a zhroutil se na zem. Kolena si přitáhl pod bradu, obejmul své tělo a beze slova s pohledem zapíchnutým do neznáma se kolébal z místa na místo, až mě to děsilo.

„No, tak to udělej. Je to tvoje manželka, Louisi," zvedl jsem se z postele, došel až k němu, kleknul si a objal ho.

„Nechci tě žalovat," zašeptal, snažíc se udržet nahromaděné slzy v slzných kanálcích.

„Já to zvládnu, a i kdyby, tak to nemůže být tak strašné, ne?" snažil jsem se ho rozveselit nuceným úsměvem, ale jeho to ještě víc rozhodilo.

„Všechno bylo tak perfektní. Proč se to muselo pokazit?" slzy už dále netajil a nechal jim volný průchod. Stékaly po jeho tvářích jako třpytivé perličky.

Vzlyky se celý otřásal. Tak moc mi jej bylo líto, ale nevěděl, co bych měl říct, protože z této situace nebylo cesty ven.

„V kolik to zítra začíná?" zamumlal jsem se jen do jeho ramene.

„V deset hodin dopoledne," popotahoval, „Harry, co budeme dělat?"

„Myslíš, že já to vím?" opravdu jsem nevěděl, jak to všechno bude. Bylo mi do breku, ale jeden z nás musel být silný a posuzuji, že to jsem já.

*z Louisova pohledu*

Bylo mi na nic. Tohle celé bylo na nic. Před pěti minutami jsem se ještě na svět díval skrz růžové brýle, všechno viděl optimisticky a teď? Jak může jeden hloupý telefonát všechno tak převratně změnit?

Okolo jedenácté jsem se vracel zpět do hotelu. Okolí mi přišlo ponuré, potažené mlhavým kabátem. Alpy nyní nebyly ty překrásné vrcholky zasněžené bílou čepicí, nýbrž dva nesmysluplné výčnělky ze země. Lidi se na mě mračili a já se mračil na ně. Všichni vypadali tak uměle a nepřirozeně. Někteří kráčeli po ulicích s důstojně vzpřímenou hlavou jako papíroví vojáčci a jiní se zase vlekli jako stíny bez duše. Nevím přesně, do jaké skupiny bych zařadil sebe, ale jedním jsem si byl jist - dneska nechci Jannet ani vidět. Hluboce mne zklamala. Věděl jsem o jejích plánech, ale stále jsem doufal v jejich obrat o 180 stupňů. Nevím, možná se mi chtěla pomstít za to, že jsem jí nebyl dobrým manželem a vybíjí si svou zlost na nevinných. Já si svou zlost však chtěl vybít pouze a jedině na ní, které to patří. Zítra to pro mě bude hotová mučírna a co teprve pro chudáka Harryho. Já ho do toho zatáhl, já si zasloužím pykat.

Cestou do hotelu jsem ještě promokl. Nechtěl jsem Harryho otravovat s odvozem, a tak já blbec šel pěšky v tom jasně sychravém počasí. Dorazil jsem do recepce promočený až na kost.

Jannet postávala u posezení a jakmile mě spatřila, vyrazila ke mně jako střela, ale než se nadechla, přiložil jsem jí prst na rty a rázně ji odbyl: „Teď ne."

A rovnou si to namířil do herny k dětem.

„Ahoj, zlatíčka! Chyběly jste mi," otevřel jsem náruč a vynesl je do vzduchu za doprovodného výskání.

Oni a Harry jsou nyní jediným zdrojem mé radosti...

*z Harryho pohledu*

Dneska výjimečně jsem se rozhodl nejít do práce a makat z domova na laptopu. Neměl jsem chuť ani náladu se tam někde na chodbách potkat s Louisovou starou. Očividně mě nenáviděla. Mělo by mi to být jedno, ale nebylo. Jsem jeden z těch lidí, kteří si dost potrpí na názory ostatních. Na vrchu jsem možná působil jako tvrďák, ale pod ocelovou skořápkou se skrýval citlivý muž, kterého jsem jen velice nerad ukazoval. Měl jsem ten pocit, že bych pak ukázal svou slabost a někdo by toho jen prachsprostě využil a ranil mne.

Práce mi však vůbec nešla od ruky. U každého druhého slova jsem se zadrhával a nedokázal přestat přemýšlet nad zítřkem a taky Louisem. To už jsem si ale všiml, že hodiny ukazovaly půl sedmou. Zaklapl jsem tedy laptop s dnešním nulovým výsledkem a šel si napustit horkou vanu s bublinkami.

Čas od času zkrátka potřebuji vypnout, uvolnit se. Bylo to nesmírně příjemné, takhle si udělat chvilku pro sebe. Uznávám, že mi bylo v domě občas smutno, ale mám hodně přátel a někdy je dobré se zaměřit pouze na sebe.

Po tolik potřebné vaně jsem si v mikrovlnce udělal pizzu, ale než jsem ji stihl spořádat, usnul jsem na gauči před televizí...

*další ráno*

Hlava mi třeštila jako střep a to jsem ani nic nepil. Věděl jsem, že musím vstát, byť se mi sebevíc nechtělo. Byl jsem celý rozlámaný z toho, jak jsem ležel na gauči zkřiveně. S velkou námahou jsem se vyškrábal na nohy a udělal ranní hygienu a základní věci, které ke každodennímu ránu patřily. Dnešní ráno ale bylo jiné. Soud. Nevěděl jsem, co bych od toho měl očekávat. Nikdy předtím jsem na soudu nebyl. A znělo to přímo děsuplně.

Neochotně jsem se nasoukal do obleku (doufal jsem, že se to k soudu nosí) a napsal Louisovi SMS: Ready? To zvládneme, zlato.x H.

V mžiku mi přišla odpověď: Na tohle nebudu ready nikdy. Už jsme tu. Miluji tě.

Nad posledními slovy jsem se usmál. Musím se sebrat. Mým posláním je být odhodlaný a nabít Louise pozitivní energií a ne ho ještě víc deptat.

Vyšel jsem z domu, jako by se nechumelilo. Soud byl hned za rohem. Strašidelná šedá budova se tyčila nad všechny ostatní a já se z ní otřásl odporem. Před skleněnými dveřmi jsem se zhluboka nadechl a vešel. Uvnitř na mě všechno působilo děsně strojeně a staromódně, jako by se tu zastavil čas. Všude byly samé odbočky a klikaté chodby jako v bludišti. Nebýt paní uklízečky, tak se zajisté ztratím.

Nesměle jsem vstoupil do rozlehlé místnosti plné lavic. Po pravé straně v první lavici se svěšenou hlavou, rudýma očima od pláče a bledým obličejem seděl Louis a vedle se škodolibě tyčila Jannet. Nebyla zlá, pouze tak vyzírala. Rvalo mi to srdce, ho vidět v tomhle stavu. Jsem si jist, že za celou noc nezamhouřil oka.

Když jsem kolem nich prošel, němě jsme na sebe kývli jako dva cizinci a já se posadil do levé řady lavic. Všimnul jsem si přísně vyhlížející paní soudkyně sedící za katedrou a pár dalších pro mě nedůležitých tajtrdlíků.

Když paní soudkyni po deseti minutách čekání došlo, že nikdo jiný nepřijde, rázně zaklepala paličkou a její mocný hlas se roznesl místností: „Soud může začít."

Tak tady je ta slíbená večerní část, aby se vám lépe usínalo :P celkem nervák, co? Trošku vás potrápím. Jinak bych vám strašně chtěla poděkovat za ohlasy na předešlé části. Abych byla upřímná, tak jsem to zcela nečekala. Pro mě to byla totální hloupost a děj o ničem, ale vy jste jej oznámkovali mnohem lépe než jakékoli předešlé, tak už vím, jak na vás! :D Ode mě je to pro zatím vše. ♥

Love you all, Adel.xx