Fake Holidays (Book 2)

19. Staré známosti se někdy vyplatí.

*z Louisova pohledu*

Koutkem oka jsem zahlédl, jak Harry pomalu sklouzává do sedačky vedle nějakého cizího právníka, se kterým se domluvil telefonicky včera večer. Byl tak smrsknutý a schoulený sám do sebe, že jsem jen stěží viděl jeho vlnu jako patku na vlasech. Bylo mi jej tak moc líto. Nemohl jsem nic dělat. Mlčky jsem poslušně seděl vedle své manželky, která žaluje mého milence, jaká to ironie. Neodvážil jsem se nahlas ani nadechnout, když soud začal a to jsem byl na zasedání víckrát, než vy jste kdy byli na záchodě. Dlaně se mi nepříjemně potily a byly lepkavé, až jsem je musel neustále mnout.

„Prosím předveďte svou žalobu," vyzvala Jannet soudkyně Horenová, jež byla mou starou známou. Nevěděl jsem, zda je to výhoda, nebo ne.

Musel jsem ji lehce popostrčit směrem dopředu, protože najednou byla jakoby přikovaná. Došla jí snad slova a argumenty? Předvedl jsem ji na křeslo vedle katedry a sám si stoupl opodál, abych mohl koukat na Harryho. Chudák Harry, byl nervozitou celý nezdravě bledý a snažil se to na sobě nedát znát, ale znám ho až příliš dobře.

Když Jannet dovyprávěla tu svoji historku, paní Horenová se podívala na Harryho skrz své brýle a zeptala se výhružně: „Máte k tomu nějaké námitky, pane Styles?"

Skoro jsem se až modlil, by něco namítnul a svedl to na mě, ale on jen němě zakýval hlavou a sklopil pohled jako zbitý pes. Musel jsem zakročit, takhle to dál nešlo.

„Námitka!" zvolal jsem a se vztyčenou bradou a nebojácným výrazem ve tváři předstoupil před všechny soudce a porotce.

„Louisi, co to zase děláš?" rozčilovala se Jannet.

„Louisi...teda pane Tomlinsone, pokud se nemýlím, tak vy máte podle těchto papíru zastupovat zde přítomnou Jannet Tomlinsonovou," řekla zmateně soudkyně.

Já se jen otočil na Harryho, vztyčil na něj svůj palec a mrknul.

„Ano, to bylo původně v plánu, ale u soudu by se nemělo lhát, že?" věnoval jsem svou pozornost znovu porotcům.

„To tedy rozhodně ne," souhlasila jedna tlustá paní a rezolutně zakroutila hlavou, až se jí zaklepaly všechny tři brady jako sulc.

„Pak musím udělat, co je správné. Harry nic z toho, co tu bylo zmíněno, neudělal. Já ho o to požádal, což znamená, že celou vinu přebírám na sebe a rád bych ho zastupoval," řekl jsem bez mrknutí oka. Na venek jsem možná působil statečně, ale uvnitř jsem se klepal jako osika.

„Musím se o tom poradit s ostatními porotci," povytáhla obočí povýšeně paní Horenová, ale když se nikdo nedíval, tak na mě lišácky mrkla. Byla na mé straně. Staré známosti se někdy vyplatí. Ne, že by mi nadržovala.

„Louisi Williame Tomlinsone, co má zase tohle znamenat?!" přišla ke mně nasupeně Jannet, div mi jednu nevrazila, jak jí z očí čišela zloba.

„Udělal jsem, co jsem musel," věnoval jsem jí sladký úsměv a leknutím vyjeknul, když mi Harry zezadu skočil na záda.

„Přeci nepůjdu proti vlastnímu manželovi," syčela a propalovala nás oba pohledem.

„Tak to stáhni," poradil jí Harry s úsměvem a políbil mě na tvář. To mi vyrazilo dech.

„Co – co to jako je?" nezmohla se na víc. Řekl bych, že je na čase jít s pravdou ven.

„Milujeme se," řekl jsem zřetelně, chytil ho za ruku a přitáhl si jej blíže k tělu.

Jannet málem vypadla čelist.

„Je to zase nějaký z tvých blbých vtipů?" podezírala mě.

„Nemyslím si," usmál jsem se a letmo Harryho políbil na rty.

„Tak jo, myslím, že je toho na mě nějak moc. Musím pryč," zhluboka se nadechovala a vydechovala jako parní lokomotiva.

Její klapající podpatky se rozléhaly uličkou, jak se vzdalovala.

„Paní Tomlinsonová, teď nemůžete odejít! Znamená to, že svou žalobu stahujete?" volala za ní paní Horenová.

„Jo, rozmyslela jsem si to!" vyletěla ze dveří Jannet.

Věděl jsem, že se to moc nehodí, ale rozesmál jsem se na celé kolo a Harry se brzy přidal. Poděkoval jsem Karen, paní Horenové a ruku v ruce s Harrym opustil soudní budovu, doufaje, že už sem nikdy nebudu muset zavítat kromě pracovních povinností...

*z Harryho pohledu*

To, co pro mě udělal, mi zcela upřímně vyrazilo dech. Nečekal jsem takovéto gesto, obzvlášť před Jannet. Došlo mi, že mu na mně možná také záleží.

Když jsme vešli ven, jako by celý svět cítil s námi. Na nebi se na nás culilo sluníčko, Alpy lemovala dvojitá duha a zpěv ptáků tomu všemu dodával tu pravou atmosféru jako ze sentimentálních telenovel.

Avšak nechtěl jsem ten magický moment nikterak pokazit, a tak jsem si jej přitáhl k sobě, pohlédl mu do těch pomněnek a zašeptal: „Zvládli jsme to, Lou."

A poté jsme se dlouze, vroucně a láskyplně objali.

Co však přijde dál? Je tu stále tolik překážek...

Ahoj, ahoj! Konečně jsem taky jednou splnila termín přidávání, tak snad se vám líbí, jak to dopadlo, co? :P Nemohla bych jim udělat to, že by Jannet přeci vyhrála! :D

Jinak brzy budu plánovat napsání už mého 3. příběhu (of course that Larry fan-fiction again) a až to dostatečně promyslím, napíšu vám sem stručný děj a vy my dáte vědět, jestli má smysl, to sepsat, ju? :3

Ode mě vše. Za případné překlepy se omlouvám. Love you all, Adel.x