Fake Holidays (Book 2)

2. Pokoj číslo 22

Fajn, tentokrát mě za ten konec vážně roztrháte, ale musí to být napínavý! :D Sama jsem zvědavá, jak se to vyvrbí:D. Mám vymyšlený konec, ale prostřední část ještě ne :/ :D

Jinak vám moc děkuji za podporu u první části. Jsem ráda, že tu zůstali nějací stálí čtenáři a stále mě podporují a čtou tuhle blbost :D :3 za votes, komentíka a samozřejmě přečtení jsem moc ráda ♥ love you all, Adel.x

*z Harryho pohledu*

Zrovna jsem si studoval účty za únor a nedával pozor na cestu, když tu jsem narazil do nějaké malé holčičky.

„Emmo, dávej přece pozor!" okřikla ji zřejmě její maminka, „moc se omlouváme."

Pohledem jsem zabloudil i k jejímu druhému rodiči. Její tatínek mi byl tak zatraceně povědomý. Ty modré oči. Jsem si zcela jist, že jsem tyhle pomněnky někdy dávno už spatřil...

„To je v pořádku," usmál jsem se, jak nejslušněji jsem mohl.

Lehce jsem pootočil hlavu na stranu a znovu se zadíval na toho záhadného muže drobného vzrůstu. Jeho tvář a bradu zdobil lehký porost a vlasy oříškové barvy mu všelijak trčely do všech světových stran. Vypadal vyčerpaně. Červený pletený svetr mu zplihle visel přes jeho kostnatá ramínka.

Trochu se pod mým pohledem ošil, a poté si rozpačitě odkašlal. Zřejmě mu to bylo nepříjemné a já se cítil trapně.

„Odpusťte mi tu nezdvořilost. Já jsem Harry Styles, ředitel hotelu," omluvil jsem se.

„Janet Tomlinsonová," stiskla mi ihned ruku na pozdrav ta blonďatá paní s přehnaným úsměvem.

Usmál jsem se a pohlédl na muže stojícího na opačné straně.

„Louis Tomlinson," zamumlal a podal mi ruku.

Při stisknutí jeho ruky jsem pocítil takový zvláštní pocit. Jako by mnou proběhl lehké a neškodné elektrické napětí.

„Já jsem Emma a tohle je můj bráška Johny" upozornila na sebe ta roztomilá holčička se spletenými vlásky do rybího copu.

„Ahoj, děti," podrbal jsem je ve vlasech vesele.

Ze široka jsem se na Louise usmál: „Máte vše? Kdybyste cokoli potřebovali, jen se ptejte. Jak říkával můj šéf „Náš zákazník, náš pán"."

„To je od vás velice laskavé, pane, ale myslím, že máme vše, co potřebujeme," odpověděl Louis zdvořile a velice pokorně.

„Dobrá tedy. Kdybyste mě nyní omluvili, mám ještě nějakou práci," odebíral jsem se k odchodu a jen velmi nerad spouštěl modroočku z dohledu.

„Děkujeme za všechno," uculila se Janet.

Louis se jen otočil a drže děti s každé strany se odebíral po schodech nahoru.

Po zbytek dne mi ten muž ležel v hlavě. Nemohl jsem se zbavit toho otravného pocitu, že jsem ho někdy v minulosti, nebo snad ve snech zahlédl...

*z Louisova pohledu*

„Tak tohle je nás pokoj, rodinko. Pokoj číslo 22," jakmile jsem vyřknul to číslo, pocítil jsem zvláštní pocit a na chvíli strnul pohledem na číslo pokoje.

„Tak...jdeme?" zeptala se nejistě Janet, neboť jsem jaksi zdržoval.

„Jo, jasně, promiň," zatřepal jsem hlavou, abych se vzpamatoval a vstoupil dovnitř.

Tyhle moje výpadky a různé scénky, kterým jsem ani trošku nerozuměl, se opakovaly po celý zbytek dne...

----------------------------------------------------------------------------------------------

„Děti, nezlobte tatínka, když dnes není ve své kůži," opakoval Janet unaveně, když Emma s Johnym zahájili makaronovou bitvu u večeře.

„Mohli bychom děti na chvíli šoupnout do toho večerního divadla s maňásky, co ty na to?" navrhl jsem, nimraje se ve své porci jídla.

„To by nebylo na škodu. Ještě jsem si pořádně ani nevybalila," schválila můj návrh s nadšením.

Jak jsme řekli, tak jsme udělali. Hned po večeři jsme děti svěřili do péče jiných.

„Buďte tu hodní, ano? Dávej na brášku pozor," usadil jsem Emmu na židli.

„Rozkaz!" salutovala, jak bylo naším zvykem.

„Hodná holka," usmál jsem se, „za hodinu si pro vás přijdu."

Cestou jsem se ještě stavil v hotelovém „baru", kde jsem do sebe kopl dva panáky.

Nevím, co to se mnou je. Normálně nepiji ani pivo natož tvrdý alkohol.

Všiml jsem si pana ředitele sedícího o pár barových stoliček dál. Měl bych jít za svou ženou na pokoj a pomoct jí, ale já místo toho „nenápadně" pokukoval po tom zelenookém cizinci necizinci. Pokaždé, když jsem sklopil pohled ke svému pití, ucítil jsem jeho oči spočívat na mně. Když se to opakovalo už po několikáté, naše oči se konečně našly. To ho donutilo vstát a přisednout si.

„Louisi,...smím vám tak říkat?" začal.

„Samozřejmě," přikývl jsem.

„Neznáme se odněkud? Přísahal bych, že jsem vás už někde viděl," prohlížel si mě s přivřenýma očima.

„To si nemyslím," zavrtěl jsem hlavou a pohrával si přitom s řetízkem.

Harry najednou zkameněl.

„Děje se něco, pane?" zatřásl jsem s ním lehce, neboť nereagoval na moji otázku.

*z Harryho pohledu*

„To si nemyslím," pochyboval Louis a přitom si pohrával se zlatým řetízkem s bílým kamínkem.

Počkat...to je řetízek po mojí babičce... Nebo alespoň mívávala ten samý. Kdysi dávno jsem ho daroval. Je to už nějaký ten pátek zpátky. Ale počkat...

„Děje se něco, pane?" lomcoval se mnou Louis, protože já byl myšlenkami úplně jinde.

Pomalu jsem si to v hlavě celé spojoval, až mi to došlo...

„Boo...," zašeptal jsem se slzami v očích.