Fake Holidays (Book 2)

12. - 13. Všichni jsou seznámeni s pravdou.

(nahoře můžete vidět, jak se tvářil Louis, když mluvil s Jannet o vzniklé situaci.)

*z Louisova pohledu*

Jak to mám sakra říct Jannet? ''Lásko, dal jsem Emmu na hlídání našemu řediteli, do kterého jsem zamilovaný a Emma teď leží v nemocnici se zlomenou nohou a budeme tu muset zůstat od dva týdny déle,'' hahaha ne.

Musel jsem se jí ale přiznat. Stejně by na to přišla. Cítil jsem se jako malý kluk, který právě dostal pětku z matiky a bál se jít domů, to přiznat. Měl jsem v puse vyschnuto jako na Sahaře. Se svěšenou hlavou a kajícím výrazem ve tváři jsem zatáhl za kliku hotelového pokoje.

„Jannet? Spíš?" zašeptal jsem do chodby.

„To už jste zpátky?" zabručela rozespale.

„Vzbudil jsem tě?" vešel jsem do místnosti a pohlédl na ní omluvně. Vypadala tak malinká, nevinná a zlomená bez makeupu, zavrtaná v peřinách, s vlasy volně rozpuštěnými po polštáři. Málokdy jsem ji takto viděl, protože i doma si je na spaní vázala do pevného ohonu.

„Ani ne, nemůžu usnout," zamumlala, nadzvedla se na jednom lokti a podívala se na mě podezřívavě, „Louisi, co se stalo?"

„Nic, nic, nechci tě vyrušovat," zakoktal jsem bázlivě. Všechna má kuráž jakoby rázem zmizela lusknutím prstů. Nemohl jsem jí říct pravdu.

„Louisi Williame Tomlinsone, co se stalo? Jsme manželé 8 let a poznám, kdy mi lžeš," zavrčela.

Jannet nešla tak snad obalamutit, pokud šlo o něco závažnějšího.

„Já - já. Jannet, nezlob se. Je to celé moje vina, ale...-"

„Tak už se vymáčkni!" řekla nedočkavě.

„Emma je v nemocnici," vyhrkl jsem bez sebemenšího přemýšlení.

„Cože?!" vyjekla a vyskočila z postele, „co se stalo?!"

„Klid je u ní Harry, teda pan ředitel z nemocnice," snažil jsem se odlehčit situaci.

„Co ten s tím má společného? Co se stalo mojí holčičce?!" hysterčila, zatímco na sebe házela nějaké oblečení.

„Zlomila si nohu, když lezla na nějakou prolézačku. Nemohl jsem tomu zabránit," obhajoval jsem nejen sebe, ale především chránil Harryho.

„Pane bože, chudinka malá! Louisi, ty jsi neskutečnej, příšernej a nezodpovědenej otec. To, že ti to bude ale teď vyčítat, jí nepomůžeme. Jedu tam!" zavelela a vyběhla z pokoje.

Bodlo mě u srdce, když o mně řekla, že jsem nezodpovědný otec. Je to pravda...?

Vzpomněl jsem si na Harryho, který byl pravděpodobně stále v nemocničním pokoji s Emmou. A sakra! Jannet ho nesmí vidět, nebo se začne vyptávat a Harry to nakonec vezme na sebe. Nemeškal jsem už ani minutu a vystřelil z pokoje.

*z pohledu Jannet*

Zatracený Louis. Jednou tomu neschopnému lemplovi svěřím vlastní dítě a on na ní ani nedokáže dohlédnout? Mám sto chutí to s ním ukončit. Já mám nervy jenom jedny a to ještě ke všemu ze železa, ale v posledních dnech to zkrátka přehnal. Byla jsem tak rozhořčená, že jsem si málem nevšimla auta, troubícího na mě z dálky, když jsem vstoupila na silnici na červenou. Znechuceně jsem se dívala na lidi okolo sebe, jak byli všichni přehnaně šťastní. Musela jsem vypadat, jako pěkný morous, ale copak jsem mohla jinak? Můj manžel se chová jako totální idiot, s ničím mi nepomůže a celé naše manželství jde pomalu, ale jistě do kopru. Myslela jsem, že pro nás bude tato dovolená blahodárná a pomůže nám všem, se znovu sblížit, ale očividně jsem se mýlila...

Vtrhla jsem do nemocnice jako nějaká buranka a hned se neotesaně zeptala na recepci, kde leží Emma Tomlinsonová. Recepční mě poslala na pokoj číslo 6.

*z Harryho pohledu*

„Pan doktor zřejmě zapomněl, že mě měl vyhnat," zachichotal jsem se na Emmu.

„To je dobře! Strejdo Harry, povíš mi pohádku?" žadonila.

„Už bych měl asi jít, zlatíčko," řekl jsem smutně a pohladil ji po kučeravých vlasech, zrovna takových jako jsem měl já.

Zrovna když jsem se zvedal z postele, do pokoje vtrhla udýchaná Jannet a my oba nadskočili leknutím.

„Dobrý den," řekl jsem zaskočeně.

„Zlatíčko!" ignorovala mě, jako bych byl vzduch a s otevřenou náručí došla až k posteli.

„Jsem v pohodě, mami," mumlala Emma, když ji Jannet tiskla k sobě.

„Bude v pořádku, jak řekl pan doktor," potvrdil jsem.

„A vy tu, pane řediteli, děláte co?" ohradila se.

S pravdou ven, Harry. Už tak musela být na Louise naštvaná a nemohlo to být horší.

„To já tohle všechno způsobil. Je to má vina, ne Louisova," řekl jsem po pravdě bez mrknutí oka.

„Co prosím? Jak by to mohla být vaše vina?" uchechtla se ironicky, ale znejistila.

„Louis mi Emmičku svěřil. Jsme staří známí, a tak mi mohl plně důvěřovat. Já však zklamal. Moc mě to mrzí a vím, že pouhá omluva nestačí, ale nechci, abyste se na něj zlobila pro nic, za nic," sklopil jsem pohled jako spráskaný pes.

„To myslíte vážně?" procedila skrz zuby.

Němě jsem přikývnul.

„Já ho zabiju," zasyčela.

„Ne, ne, paní, Tomlinsonová! Prosím vás, nevybíjejte si to na něm. Vždyť já to zapříčinil," řekl jsem skoro až zoufale. Vážně jsem ji prosil, aby to všechno shodila na mne? Láska je fakt bláznivá věc...

*Jannet*

To si ze mě už všichni dělají blázny? Proč ti dva říkají pravý opak? Komu mám věřit? Co je horší? Že můj manžel svěřil dítě cizímu člověku, který se o ni nedokázal postarat a mezitím on sám dělal bůh ví co, nebo to, že Louis na ní nedokázal dohlédnout?

„Proč by vám ji Louis svěřoval, když jsem zaúkolovala jeho?" povytáhla jsem obočí nedůvěřivě.

„Musel pracovat," povzdychnul si, jako by ho trápilo, že musí na Louise bonzovat.

„Tak on tu s sebou má laptop?! Celou tu dobu mi lhal!" rozčílila jsem se.

„Mami, nekřič," zatahala mě za rukáv Emma.

„Má pravdu. Pojďme si o tom pohovořit někam jinam a nechat Emma si trošku odpočinout," snažil se působit rozumně.

Jen velmi nerada jsem povolila. Rozloučila jsem se s Emmou a vyšla s tím mužem na chodbu.

„Paní Tomlinsonová,...-" začal, ale já ho přerušila.

„Pane řediteli, jestli je to opravdu tak, jak říkáte, dám vás k soudu!" řekla jsem rozhodně a odklapala na svých podpatcích pryč.

Tohle je jakoby dvojdílovka, abych to měla napsané tak, jak potřebuji, neboť jdu dnes na rodinnou oslavu, tak večer nebudu mít čas na samostatný díl a já to mám takhle přesně vypočítaný, kdy bude epilog. Snad se líbí. Teď to začne být trošku více dramatické, ale Larryho si ještě užijete... Adel.x