Fake Holidays (Book 2)

10."Všechno bude dobrý."

*z Harryho pohledu*

„Emmy, dávej pozor, aby se ti do těch provazů nezamotala noha a...," – než jsem to dořekl, sletěla dolů rychlostí světla.

„EMMO!!!" vyjekl jsem.

Vyskočil jsem z křesla a utíkal k ní. Klekl jsem si na kolena a zděšeně zamrkal.

„Emmo, odpověz. Slyšíš mě? Emmo!" třásl jsem s ní ale marně.

Můj hlas byl hrozně roztřesený a pisklavý. Cítil jsem se být tak maličký. Kam zmizel ten dominantní Harry, který vždy víc, co chce?

Emma zcela nereagovala. Naštěstí dýchala. Kolem nás se shlukly všechny maminky s dětmi a nešťastně lamentovaly. Na nic jsem nečekal už ani minutu. Vytáhnul jsem z kapsy mobil a zavolal sanitku, řekl jim o vzniklé situaci, a pak už jen nervózně čekal, přičemž jsem hladil Emmu po vlasech.

„To bude dobrý," mumlal jsem si pro sebe pořád dokola jako nějaký blázen. Ruce jsem měl tak zpocené, že jsem ani pomalu nemohl zatáhnout za kliku dveří, když jsem šel naproti záchranářům.

„Tak kde je ta nešťastnice?" rozhlížela se po místnosti mladá záchranářka v černé kombinéze s reflexními pruhy. Nebylo tak těžké to uhodnout, když kolem Emmy stálo takové stádo.

Beze slov jsem ji dovedl na místo činu.

„Bude v pořádku, že jo?" ujišťoval jsem se kontinuálně, když ji nakládali na lehátko, neboť mi nikdo z týmu neodpovídal.

„Nebojte se, pane. Pravděpodobně omdlela z toho lehkého šoku a bude to jen fraktura stehenní kosti, což je sice dlouhodobá léčba, ale dostane se z toho. Vypadá jako bojovnice," řekla konečně ta stejná záchranářka, „jedete s námi?"

Samozřejmě, že jsem jel s nimi. V houkající a otřásající se sanitce jsem přemýšlel, jak to předložím Louisovi. Zcela určitě mě bude nenávidět a nedůvěřovat mi do konce svých dnů. Nebyla to však moje vina. Já ji varoval, ale bylo už moc pozdě...

Rozhlížel jsem se po tmavé místnůstce zadní části auta. Nikdy jsem v sanitce předtím nejel. Působilo to na mě trošku depresivně – všechny ty dýchací přístroje, čpění dezinfekce a doktořiny, to jsem nikdy neměl rád. Emmu jsem však po celou dobu hladil po hřbetu ruky. Měl bych Louisovi napsat? Je to má povinnost mu to oznámit. Navíc já nejsem Emmy táta, ani jiný příbuzný a doktoři na to dřív nebo později stejně přijdou a budou vyžadovat pravého otce. Nervózně jsem si namotával své lokýnky na prst a tahal se za ně. Nebudu ho vyrušovat, když pracuje...

„Nebojte se," usmála se na mě povzbudivě ta slečna záchranářka a lehce mi stiskla ruku.

Vděčně jsem se na ní pousmál, ale náladu mi to nikterak nezlepšilo. To, co jsem udělal je neomluvitelné a nehorázně nezodpovědné a budu si to vyčítat do konce života, stejně jako mi to bude vyčítat Louis. Toho jsem se bál nejvíc. Zavařil jsem to především jemu u Jannet...

Emmě se zaklepaly řasy a já věděl, že se probouzí. Nemohla však mluvit, protože jí dodávali kyslík, který ztratila, když si vyrazila dech při pádu. Pomalu otevřela oči, pootočila hlavu a pohlédla na mě omluvně.

„Zlatíčko, moc ses ti omlouvám. Strašně mě mrzí, že jsem ti v tom nijak nezabránil. Měl jsem být rychlejší," zašeptal jsem. Nějak mě pálily oči, a tak sklopil zrak a začal rychle mrkat.

Emma vyluzovala podivné zvuky, neboť se snažila něco říct, ale paní záchranářka jí to nedovolila a navíc jsme už byli na místě.

„Všechno bude dobrý," ujistil jsem ji, i když jsem já sám o tom nebyl přesvědčený.

Dlouhými kroky jsem je následoval nekonečnými a ponurými chodbami nemocniční budovy. Všechnu to tak divně čpělo čistotou. Vždy, když jsem byl v nemocnici, měl jsem pocit, jako by ve vzduchu snad byl rozpuštěný nějaký druh narkózy, protože ty šedobílé stěny, pacienti s nešťastnými výrazy a smrad dezinfekce působili únavně. Podrážky bot pískaly na naleštěné podlaze do jinak hrobového ticha. Jak já nesnášel tuhle atmosféru! Za dveří vyšel postarší doktor a záchranářská četa zaplula i s vozíkem na ambulanci.

„Dál už nesmíte, pane. Pan doktor se na vaši dceru podívá, ale počítejte s tím, že ji budeme operovat a nějaký ten pátek si u nás poleží," zatarasila mi cestu záchranářka.

„Chcete mi říct, že ji tu budete věznit týdny?! A za jak dlouho operace skončí? Kdy ji budu moct vidět? Co tady mám jako teď jako totální idiot dělat?" hysterčil jsem nekontrolovatelně.

„Uklidněte se, pane. Vaše dcera bude v pořádku. Vy si třeba dojděte do bufetu, nebo vám sestřička může udělat kávu, abyste nepil ty splašky z automatu. Teď vám přesně nemohu říct, za jak dlouho bude operace u konce, ale jistě nebudete čekat příliš dlouho," než jsem cokoli stihnul namítnout, poklepala mě po rameni a zmizela za dveřmi ambulance.

To jsem dopadl. To je v prdeli. Srdce mi bilo na poplach, tep se mi zrychlil, ruce zpotily ještě víc, neboť jsem věděl, že budu muset zavolat Louisovi...

A MÁTE MĚ TU zpět! Po dlouhé době zase s touhle trapárnou bez jakéhokoli smyslu :P. Chyběla jsem vám (aspoň trošičku? :D). Moc a moc se omlouvám, že to sem dávám až nyní, ale ve škole to bylo teď děsně hektické kord před Vánocemi, kdy jsme psali nejrůznější pololetky atd. bla, bla, bla. Teď už se vám ale budu znovu na 120% věnovat a nezklamu vás, lidičky! Po dvou týdnech by si to zasloužilo nějaký ten koment, ne? :D Love you all, Adel.xx