Fake Holidays (Book 2)

30. Bohužel.

Než začnete číst, musím vás upozornit, že tato část je poněkud delší, takže si na mě udělejte trošku víc času a pusťte si k tomu tuto písničku. Přeji vám příjemné počtení. 

*z Harryho pohledu*

„Lou!!!" vyjekl jsem a nehledě na silný provoz na silnici, jsem se rozběhl směrem k místu činu, poklekl a začal volat o pomoc.

„Tak zavolá sakra někdo tu záchranku?!" hysterčil jsem.

Měl jsem na mále, abych se nerozbrečel přímo tam. Šeptal jsem mu do ucha konejšivá slova, byť jsem si byl téměř jist, že mě nevnímá. Víčka měl k sobě přilepená a rty pevně přitisknuté, až tvořily sotva viditelnou čárku.

„Vydrž to, lásko, vydrž," šeptal jsem mu do vlasů a políbil jej na čelo. Choval jsem jej a tisknul na vlastní hruď, jako bych se bál, že mu někdo může jakkoli víc ublížit.

Sanitku nakonec zavolala jedna slečna, která byla svědkem celého dění. Dorazili do pěti minut. Neopustil jsem ho ani na zlomek sekundy. Stále jsem tiskl jeho chladnou dlaň v mé a prosil o odpuštění. Byla to má vina a to si nikdy v životě neodpustím. Jediné, co chci, je, aby otevřel ty svoje dva modré korálky, zasmál se a řekl, že to byl jeden z těch jeho hloupých vtipů. Nic takového se však nekonalo.

Slzy se mi draly do očí, ale musel jsem být silný. Všechno dobře dopadne. Vždyť to auto do Louise jen tak lehce ťuknulo, ne? Jasně, všechno bude v pořádku, žádný strach. Ani když Louisovi nasadili kyslíkovou masku, tak se neprobral. Viděl jsem, jak se mu zvedá hrudník v pravidelných intervalech, ale nereagoval. Sestřičky kolem něj v zadní části vozu lítaly jako pominuté a kontrolovali jeho tlak, teplotu a nejrůznější statistiky, kterým jsem nerozuměl.

Když jsme dojeli do cíle naší cesty, znechuceně jsem vzhlédl k tolik známé ponuré budově plné nehezkých a bolestivých vzpomínek. Svou pozornost jsem však rychle zase obrátil na doktory, které Louise tlačili na lehátku do budovy.

„Sestřičko, bude v pořádku?" ptal jsem se po stopadesáté, když mi nikdo z nich nebyl schopný odpovědět.

„A vy jste kdo, pane?" zeptala se nepřítomně, když se prohrabovala nějakými lejstry.

„Jeho manžel. Mám právo znát jeho diagnózu!" obořil jsem se trochu razantněji, než jsem měl v úmyslu.

„Aha," hlesla a poupravila si brýle na nosu, „no, abych s vámi byla upřímná, pane Tomlinson, tak jeho diagnóza je zatím ve vážném stavu. Musí ihned na sál. Jde tu o minuty. Teď už mě, prosím, nezdržujte, musím tu vyplnit přijímací papíry, ale jestli chcete, můžete na něj počkat na chodbě," poukázala na plastové židličky u recepce a dál se mnou nezabývala.

Jako omráčený jsem se šel posadit. Zhroutil jsem se na tu nepohodlnou židli a položil obličej do dlaní. Co se to stalo? Jak se to mohlo stát? Hlasitě jsem si povzdechl a zakýval hlavou. Slzy už jsem dál neudržel na uzdě. Hlavou mi probleskla ta nejhorší možnost. Co když to nepřežije? Sestra říkala, že je to s ním vážné. Nesmím to vidět tak černě. Bude to v pořádku, jsem si tím jist. Málem bych zapomněl na to, že jsem nechal doma El samotnou.

Vytáhl jsem telefon z kapsy a napsal SMS: „Broucku, musel jsem si neco zaridit, prijedu pozde v noci, tak na me necekej. Udelej si ukoly, vecere je na stole. Az prijdu, tak at jsi v posteli! Mam te rad. xx"

Nechtěl jsem ji přes telefon nikterak děsit a zatěžovat tím, že je Louis v nemocnici.

Čekání na chodbě mi připadalo jako věčnost. Za tu dobu se tu vystřídalo spoustu pacientů, ale žádný z nich nebyl můj Louis. Pohlédl jsem na hodinky, které ukazovaly půl jedné v noci. Hlava mi třeštila jako střep, a tak jsem se do sebe musel kopnout dvě laciná automatová kafe, abych se vůbec udržel na nohou. To snad není možný. Ta operace trvá už čtyři hodiny. Určitě se něco pokazilo a teď mi to nechtějí říct. Čím dál tím nervózněji jsem přešlapoval z místa na místo. Sedět už jsem nevydržel. Čekal jsem na jakéhokoli doktora, znamení, cokoli.