Fake Holidays (Book 2)

7. Všechno je v suchu. ZATÍM.

Na obrázku můžete vidět Jannet, Louisovu manželku :) 

*z Louisova pohledu*

„Co budeme dělat?" zbělal Harry, „pokud nás spolu viděla, jak se líbáme, no tak to je můj konec."

Takového jsem ho neznal – plného strachu a obav. Nervózně si oždiboval záděru a pohledem si vyžadoval pohotovou odpověď.

„Já - já nevím. Každopádně musíme do hotelu zjistit, co vlastně ví, abychom neplašili zbytečně," rozhodl jsem moudře a s klidem, byť mi srdce bilo jako splašené. Dlaně jsem měl celé zpocené, po zádech mi běhal mráz a v krku jsem měl nepříjemný knedlík. Co když nás opravdu viděla? Pro mě by to znamenalo neskutečné peklo a možná i ztráta manželky a rodiny. A pro Harryho? Nevím, jak moc by to ovlivnilo jeho kariéru. Možná, že by to zcela změnilo jeho život a reputaci, kterou má zde ve městě tvrdě vypracovanou. Hodně se nadřel, aby dostal tu pozici, kde momentálně je a věděl jsem, jak moc to pro něj znamená.

„Dobrý nápad, pojď," zvednul se a namířil si to do haly.

„Ale...vždyť jsi pil," namítl jsem.

„Pravda," podrbal se ve vlasech, „řeknu Davidovi, to je můj osobní řidič. Bydlí v ulici."

Tak on měl i svého šoféra. Vůbec by mi nepřipadalo divné, kdyby měl i vlastní ženskou na zalévání květin.

David tu byl v cuku-letu. Byl to postarší pán s hnědým plnovousem a vážným výrazem ve tváři jako mají ti statní bodyguárdi slavných hvězd. Celou tu dobu jsem byl nesvůj. Nervózně jsem se vrtěl na sedadle a přemýšlel, co mě asi tak čeká. Harry na tom nebyl o nic lépe. Každých dvacet sekund si kontroloval hodinky, čímž dával Davidovi jasně najevo, aby si pospíšil.

Přede dveřmi hotelu mi pak řekl: „Já tam s tebou nepůjdu. Byla by to jen zbytečná provokace pro tvoji ženu. Až bude po všem, přijď za mnou do kanceláře."

Lehce jsem kývnul. Vláčel jsem se nekonečnými chodbami potaženými rudými koberci. Hleděl jsem do země, ramena svěšená a shrbený jsem se ploužil do pokoje jako zbitý pes a to mě to nejhorší teprve čekalo.

„No, dost že jsi tu," zasyčela Jannet jedovatě a založila si ruce v bok.

Věděl jsem, že přijde na hádku, čehož jsem se nejvíc obával. Nesnášel jsem hádky, ať už to byl kdokoli, vždycky jsem prohrál. Neuměl jsem dost dobře argumentovat, bránit se.

„Co se děje?" zkusil jsem tuhle dávno prokouknutou fintu.

„Můžeš mi říct, kde jsi byl?" zavrčela, „měl jsi hlídat našeho syna a ty si mezitím lítáš, bůh ví kde!"

Hlasitě jsem si oddechl. Spadl mi neuvěřitelný balvan ze srdce, když jsem zjistil, že mě neviděla u Harryho doma.

„No já-," začal jsem, ale ona mi do toho skočila.

„Viděla jsem tě s místním panem ředitelem v autě!" obvinila mne.

„My uh...jeho neteř má zítra narozeniny, a tak se mě přišel zeptat, jestli bych mu nepomohl s vybíráním dárků, když mám tu dceru," vymyslel jsem si v mžiku tu nejhloupější výmluvu na světě, kterou by mi nesežralo ani nemluvně.

Jannet se na moment zarazila. Přestal jsem dýchat a sledoval, jak jí tikají panenky sem a tam.

„Aha," hlesla jen. Očividně mi to uvěřila, „tak pro příště, prosím tě, nesmíš nechávat Johnyho na hotelu bez dozoru. Vždyť je mu pět let!"

Hryzal jsem se do spodního rtu a zevnitř do tváří, abych se nerozesmál nad její hloupostí.

„Beru na vědomí," kývnul jsem, „myslel jsem si, že to bude jen na chvíli a navíc tam byli Markovi rodiče."

„Nemůžeš našeho syna svěřit do péče cizích!" obořila se.

„No dobrá, dobrá. A jak to, že jste tu tak brzy?" zeptal jsem se konečně na to nejpodstatnější.

„Chtěly jsme vám s Emmou udělat radost, a tak jsme si místo oběda v bufetu vzaly s sebou čínu a chtěly vám taky nějakou donést, ale místo toho najdu v hotelu jen Johnyho a tebe ve městě poflakujíc s cizím chlapem," zavrčela.

„No tak už se uklidni, miláčku. Vždyť jsme si to vyříkali," ukončil jsem tuto debatu, letmo ji objal a za jejím uchem se potutelně usmíval...

*z Harryho pohledu*

Trnul jsem, co se stalo. Louis tak dlouho nešel. Nemohl jsem v klidu ani pracovat, jak moc nervózní jsem byl. Klid Harry, určitě se jen někde zakecali. Opakoval jsem si stále dokola v hlavě. Konečně se otevřely průhledné dveře kanceláře a v nich stál Louis. Neměl však na tváři výraz, jež bych byl na něm očekával – zdrcený a strnulý. Právě naopak. Zářil jako sto sluncí najednou.

„Tak co?" vyhrkl jsem nedočkavě zpoza pracovního stolu.

„Nic netuší a uhrál jsem to v pohodě, buď v klidu," zamumlal se širokým úsměvem.

„Vážně?" nemohl jsem uvěřit svým uším. Vyskočil jsem na nohy, dlouhými kroky došel až k němu, zatáhl žaluzie, jež byly jedinou privátní věcí v mé kanceláři, vzal ho do náručí a roztočil jej kolem sebe.

„Teď už si dáme větší pozor," zašeptal jsem a políbil ho.

Sice už je neděle, ale je noc a všichni spí, takže se to stejně počítá, jako bych to napsala v sobotu, jak jsem vám slíbila :P Díl nic moc, okecávačka, ale i tak doufám, že se vám to líbí. Love you all, Adel.xx