Fake Holidays (Book 2)

9. NIKDY to nefunguje bez komplikací.

(obrázek Emmy viz. nahoře)

Nemohl jsem se zbavit Harryho slov znících hluboko v mé hlavě monotónním tónem. Prolínaly se mi všemi záhyby mého těla jako vrtačka. Slyšel jsem jeho hlas šeptat: „Musíš se rozhodnout."

Byl jsem tak zoufalý, zmatený a unavený, až jsem byl na pokraji zhroucení se. Seděl jsem tam ve tmě, objímaje svá kolena s hrudníkem přitisknutým na stehna. Očima jsem těkal po místnosti, jako bych se snažil najít odpověď na své útrapy...

*z Harryho pohledu*

Bylo to ode mě hnusné, ho tam takhle nechat samotného, ale nemohl jsem jinak. Musel jsem si přeci zachovat alespoň špetku hrdosti. Chtěl jsem, aby si mě vážil a hlavně aby se rozhodl pro toho pravého. Velmi nerad jsem mu dával na výběr, neboť je to snad nejhorší věc na světě, dávat někomu na vybranou mezi věcmi, ba i lidmi, které miluje. Tohle všechno jsem věděl a přeci jsem to udělal...

Svalil jsem se na postel a hlasitě vydechl, když jsem se konečně vysoukal z těch příliš těsných a nepohodlných kalhot. Podíval jsem se na místo po své pravici a pohladil ten osamělý polštář, na kterém nikdo už pěknou dobu neležel. Byl tak perfektně zářivě bílý, bez jakýchkoli záhybů či faldů. Povzdychl jsem si. Louis mi tak strašně chyběl. Přál jsem si ho mít po boku a přitulit se k němu. Uchopil jsem do ruky svůj iPhone a zamyslel se. Mám mu zavolat? Ne, musí si uvědomit, že on je teď ten, na kterém to celé stojí. Musím akceptovat jeho rozhodnutí jakkoli to dopadne, byť se mi tento fakt ani trochu nezamlouval. Přemítal jsem si tyto nesmysluplné žvásty v hlavě tak dlouho, dokud jsem konečně neocitl v Říši snů...

*z Louisova pohledu*

Nový den, nový začátek! Počkat...to jsem tu byl celou noc? Rozhlédl jsem se po rozkvetlé místnosti plné barev. Jannet mě zabije, o tom není pochyb. S námahou jsem se zvedl a veškerou neochotou se vrátil zpět do hotelu. Bylo lehce po deváté, což znamenalo, že bych Jannet už nemusel potkat - mýlil jsem se...

Čekala na mě na recepci v celé kráse. Se zkříženýma rukama na prsou, poťukávající nohou do rytmu netrpělivosti a zkřiveným obličejem zlostí.

„Eh, ahoj, miláčku," můj hlas zněl vysoce, až pisklavě, protože byla první člověk, s kým jsem za to ráno mluvil. Podrbal jsem se ve vlasech a nervózně si skousl spodní ret. Přešlapoval jsem z místa na místo jako malý kluk, co byl právě zkoušený před tabulí.

„Můžeš mi říct, kde jsi byl?!" zasyčela jako had. Teprve nyní jsem si všimnul tmavých kruhů pod očima a krví podlitých očí.

„Já - já," zakoktal jsem, „potkal jsem jednoho spolužáka ze základky. Náhoda, co? Tak jsme zašli na pivko a já pak u něj usnul."

Zase jsem lhal, jako když tiskne. Nesnášel jsem se za to.

„Proč jsi mi k sakru nebral telefon?! Víš, jakej jsem o tebe měla strach?" zatřásla se mnou, „napsala jsem ti nejmíň sto esemesek a ty jsi neodpověděl ani na jednu."

„Promiň, Jannet. Měl jsem ztlumené zvonění," zamumlal jsem.

„Nenapadlo tě třeba mi nechat vzkaz nebo něco takovýho?" rozčilovala se.

Hloupě jsem zavrtěl hlavou.

„Sakra, Louisi, co se to s tebou děje? Celou noc jsem kvůli tomu nespala a jsem příliš vyčerpaná na to, abych šla dneska s Emmou na svah. Jestli se na to cítíš, můžeš jít s ní ty."

Dneska se mi to teda opravdu nehodilo. Musel jsem dodělat ještě smlouvu s jedním klientem, který byl pro mě dost podstatný. Nemohl jsem jí to však říct, a tak jsem svolil.