Fake Holidays (Book 2)

26. Neztrácej naději.

*z Louisova pohledu*

„Takže souhlasíš?" oči se mu rozzářily jako dva blyštivé smaragdy.

„Harry, je to velká věc, to snad nemusím ani zmiňovat, a pokud máš na mysli adopci, tak ta může trvat celé roky a nemusí se ani povést, kord když jsme gayové. Ty sociální pracovnice si v dnešní době dost potrpí na to, že celistvou rodinu musí tvořit matka a otec," povzdychl jsem si a odtáhl se.

„Můžeme to alespoň zkusit, ne?" neztrácel naději. Zdálo se, že si za tím opravdu stojí.

„To víš, že můžeme," souhlasil jsem, byť jsem si nebyl až tolik jist.

Celou noc jsem o tom poté přemýšlel. Je moudré vychovávat dítě v našem vyzrálém věku (i když mi bude teprve třicet jedna.) Nebyl jsem si jistý, jestli jsem stavěný na to, mít třetího potomka. Samozřejmě že to bylo něco jiného, ale takové miminko je obrovský závazek. Už tak máme s Harrym dost málo času sami na sebe (to vyznívá dost sobecky) a k tomu se starat o někoho druhého. Bál jsem se, že bychom na to malé neměli čas. Bylo by to vůbec fér vůči Emmě a Johnymu? Nevadilo by jim to?

Tyhle blbosti se mi v hlavě množily a jako zákeřná choroba a já kvůli tomu nezamhouřil oka.

„Jsi v pořádku?" zašeptal mi Harry do ucha po ránu, když si všimnul, že nespím, „jak dlouho jsi vzhůru?"

„Já vlastně ještě ani neusnul," řekl jsem po pravdě a bylo to na mně vidět. Krev mi pumpovala ve spáncích, oční víčka byla těžká, jako bych na nich držel stokilové závaží a pytle pod očima borůvkové barvy připomínaly spíše precizní monokly.

„Pročpak? Lásko, musíš odpočívat," strachoval se.

Nechtěl jsem mu říct pravý důvod, když jsem viděl, jak moc je natěšený.

„Jsem v pohodě. Dám si šlofíka," uklidnil jsem ho, ale jemu to nestačilo. V ten den mi nedovolil jít do práce a musel jsem zůstat v posteli jako „poslušný chlapec".

Sám šel něco vyřizovat do města, takže jsem zůstal v té smutně velké a osamělé vile zcela sám. Nudil jsem se, protože mi prostě nešlo usnout, a tak jsem se rozvalil na gauči a pustil si televizi. Nikde nedávali nic koukatelnýho (existuje to? :D), a tak jsem si do uší strčil sluchátka a slovo přenechal Adele. Písnička When We Were Young mě konečně teleportovala do říše snů...

„Olíku, nezlob tatínka!" okřikl jsem ho, když Oliver kontinuálně žebral, aby mu Harry přečetl pohádku z jeho oblíbené knížky, kterou jsme mu s Harrym sami napsali.

„Nebuď na něj tak přísný, Lou. Vždyť ho znáš," zasmál se Harry bezstarostně, odložil práci stranou, vysadil si malého Olivera na klín a napínavě mu začal vyprávět příběh o dvou princích, Harrym a Louisovi.

Byla to taková naše rodinná tradice, se každý večer sejít u praskajícího ohně v krbu v obývacím pokoji a vyprávět si pohádky. Já jsem se k nim přidal, přitulil jsem se ke svému muži a přehodil přes nás deku. Přeji si, aby tyto dny nikdy neskončili. Mlčky jsem usrkával ze svého hrnečku s vařícím čajem, přičemž jsem obdivoval, jakým bohatstvím mě Bůh obdaroval...

„Lou?" trhl jsem sebou, když se hrubý hlas rozezněl domem.

„Jsem v obýváku, zřejmě jsem usnul," zaskřehotal jsem rozespale.