Fake Holidays (Book 2)

27. Gratulace.

Už podle obrázku asi poznáte, jak to dopadne, ale já ho k tomu prostě musela přidat :3 :D ♥ Tak co, myslíte si, že to dopadne happy endem? ;)Děkuji všem za přečtení, votes a komenty! Enjoy, love you all, Adel.xx

*z Harryho pohledu*

Tak moc jsem se bál, že mě odmítne a přec jsem to risknul. Když dlouho nic neříkal a jen bezmocně lapal po dechu, srdce mě tížilo, leč jsem prahnul po jeho odpovědi.

„Proč nic neříkáš?" řekl jsem skoro šeptem a v koutcích pocítil pálivé slzy.

Harry, přece se teď nerozbrečíš! Ještě ti ani neodpověděl. Vždyť je to jasné a očividné. Nechce se mě vzít a teď vypadám jako ten největší hlupák pod Sluncem. Soupeřil jsem se sebou samým a naslouchal dvěma stranám.

Už-už jsem se chystal vstát, když on špitnul sotva slyšitelně: „Ano."

„V-vážně?" nemohl jsem uvěřit svým uším. Celého mě to nějak přemohlo a slzy se mi nyní už nekontrolovatelně draly zpod očních víček.

Navlékl jsem mu snubní prsten a přivinul si jej na hruď. Ani jeden z nás nic neříkal – nebylo to potřeba. Cítil jsem jeho srdce bít oproti mému a byl to ten nejnádhernější pocit ze všech. Hladil jsem jej po zádech a vnucoval mu sladká slůvka.

„Miluji tě," řekli jsme pak oba sborově a rázem se rozesmáli.

Noc jsme strávili v místním přístavu a přespali pod rybářskou sítí, což nebylo dvakrát moudré, neboť jsme se ráno od sebe nemohli rozmotat (pokud bychom ovšem nemuseli do práce, tak nic nenamítám.)

*z Louisova pohledu*

I když smrdím jako čerstvě vylovená ryba z moře, jsem nyní Harryho snoubenec. Myslím, že zásnuby už jsou krokem k tomu největšímu, na co ve svém životě čeká každý (byť já už to jednou absolvoval.) Mohl jsem si být jist, že to se mnou Harry myslí vážně. Byl jsem na nás tak hrdý, že při vstupu do hotelové recepce, jsem se musel všem pochlubit, co pan ředitel udělal. Valná většina tomu nemohla uvěřit a nevěřícně kroutili hlavami.

„Tak vy jste ho zkrotil? Vždyť náš pan ředitel je nepoučitelný a já si myslela, že se snad nikdy neusadí!" nechápala největší drbna na hotelu, uklízečka, když jsem jí sdělil tu novinu.

Nemluvě o pěkné řádce Harryho bývalých přítelkyň, které pukaly závistí, když mě uviděly s pravým diamantovým kamínkem na prsteníku. Nešlo však o ten prsten. Ten představoval pouze symbol celého dění, celého rituálu...

Svatbu jsme společně naplánovali na letní měsíce, protože jsme si oba moc přáli ji mít venku. Nebyl jsem si zcela jist, zda pozvat Jannet s jejím přítelem a děti, ale nakonec jsem byl pro. Do té doby byl ke mně Harry ještě mnohem přívětivější, pozornější a ohleduplnější. Každý večer bedlivě sledoval zprávy, jestli snad nepovolili adopci pro homosexuální páry v Rakousku, ale stále nic. Pokaždé jen zlomeně svěsil hlavu a já viděl tu bolest v jeho výrazu, ale snažil se to přede mnou skrývat, aby mě tím nezatěžoval...

„Víš, že je to celý dost šílený?" zamumlal Harry s úsměvem jednoho večera, když už jsme byli připraveni ke spánku a já si ještě pročítal svým oblíbeným časopisem.

„Co myslíš?" zvedl jsem hlavu.

„Tohle všechno. Je to jako včera, co jsem tě poprvé potkal v pokoji číslo 22, ty jsi byl ještě to nevinné patnáctileté děcko a teď si tě beru!"