A co když tě miluji?

Prolog

Kdy se pro nás stalo tolik přirozené, se sebe dotýkat? Ať už fotíme, máme rozhovory, vystoupení nebo autogramiádu. Vždy se tě nenápadně dotýkám, ne že bych se ostatních členů nedotýkal, ale s tebou je to jiné, je to tak..tak ... dokonalé a asi bych bez toho už nedokázal být.

Další den na jevišti a já tě opět objímám před zraky fanoušků. Nikomu to nevadí, všichni jsou na to zvyklí, ale nikdo neví, že to cítím právě takhle. Odtrhnu se od tebe, i když nerad, ale udělám to, nemůžu u tebe zůstat napořád. Najednou cítím tíhu na zádech.

„Jine co blbneš? Chceš sakra spadnout?" Jenom se začneš smát ale ani se nehneš. Chytím tě za stehna, abys nespadl.

„Hlavně mě nepusť Rap Mone." Začneš se smát ještě víc. Miluji ten zvuk. Připadám si, že je vše v pořádku a dobré. Poté už jen cítím, jak sjíždí z mých zad. Usměješ se a jdeš za ostatními členy.

Tak jako vždy, ucítím jen lehké zamrzení někde uvnitř. Z pochmurné nálady mě probere poklepání na rameno. Yoongi. Mrkne na mě a jde za Jinem. To mi připomíná, že má dneska nějak moc dobrou náladu. Jindy se celej den nesměje a je nafučenej. Co se jen sakra děje? Hm.. No to je jedno. Naposledy jsme se uklonili, poděkovali a už jsme odcházeli do zákulisí.