A co když tě miluji?

15. Kapitola

Z pohledu NamJoona:
Už jsou to dva dny od Yoongiho první a naštěstí i poslední křeče. Ještě párkrát se stalo, že ho břicho pobolívalo, ale nikdy to nebylo moc. Byl jsem u něj 24 hodin denně, to samé by se dalo říct i o Jinovi. Ten sice občas šel něco zařídit kvůli bangtanům, ale jinak tu byl. Moc dobře jsem věděl, že to já bych se měl starat o kluky a ne Jin, ale nedokázal jsem se od Yoongiho, i přes jeho neustálé protesty, ať jdu domů, pohnout. Ostatní kluci dál pracovali. Včera měli skoro celodenní trénink a dneska další rozhovor. Zastavili se, vždy když mohli. Zrovna asi za půl hodiny by měli přijít.

Já i Jin jsme seděli u Yoongiho postele, každý z jedné strany. Jin byl opřený o zeď a spal, teda pokud se tomu dá říct spánek. Já jsem sledoval Yoongiho spící tvář a jeho ruku jsem držel v té mé. Lehce se mu zatřepala víčka a pak otevřel oči. Nejdřív se podíval na mě a pak na Jina. Na jeho tváři se usadil posmutnělý výraz. „Už několikrát jsem říkal, ať jdete domů, jsem v pořádku. Měli byste se jít prospat." Zašeptal Yoongi a stiskl mi ruku. Přejel jsem mu po ní palcem a usmál se.

„Jsme v pořádku a ani mě nenapadne se od tebe pohnout. Za chvíli přijdou i ostatní." Usmál se. „Jsem rád, že to pro mě děláte, ale opravdu to tu zvládnu sám." „O tomhle se už bavit nebudu. Prostě tu zůstaneme. A jak se ti spalo?" Zasmál se a oblízl si suché rty. „Jo dobře, ale naspal jsem toho už tolik, že mě to nebaví."

Slyšel jsem zavrzání židle, když se Jin probudil. „Další Šípková Růženka se probrala." Mrkl jsem na něj a on se lehce začervenal a obrátil svůj pohled k Sugovi. „Už je ti dobře nebo tě pořád něco bolí?" V jeho očích byly vidět obavy. „Je mi dobře hyung." Prohrábl si vlasy Suga. „To rádi slyšíme." Ozval se od dveří radostný hlas. Všichni jsme se podívali za hlasem a uviděli Jungkooka s Taem jak zavírají dveře.

„Klepání vám nic neříká?!" Stěžoval si Jin. „Promiň Jin-hyung, jen jsem se nemohl dočkat, až uvidím našeho maroda." Přátelsky se usmál Kookie a přešel k nohám postele. „Jaký byl rozhovor?" Zeptal jsem se. „Nudný, přijde mi, že už nedokáží vymyslet žádné zajímavé otázky." Stěžoval si Tae, který si stoupl za Kookieho a objal ho zezadu. „Kde vlastně jsou ti dva? Neměli přijít s vámi?" Zapojil se do rozhovoru i Yoongi. „Hm.. říkali že si v dormu, ještě musí něco zařídit a pak se sem zastaví." Odpověděl Kookie, který se opřel o Taeho a chytl ho za ruce, které byli obtočené kolem jeho těla.

Překvapeně jsem zamrkal a ukázal na ty dva. „Co přesně se mezi vámi stalo?" Sice jsme se často objímali, ale tohle vypadalo trochu jinak.

Kookovi tvářičky začaly chytat růžový odstín. Lehce otočil svojí hlavu, tak aby viděl na Taeho, který se usmíval od ucha k uchu. Kookie svůj pohled opět namířil k nám a ještě více zrudl. „To jsi neudělal Taehyungu. Vždyť je to ještě dítě." Zamračil se Jin. „Kruci nejsem dítě a zrovna vy byste nás neměli odsuzovat." Nafoukl tvářičky Kook a já s Jinem jsme si vyměnili pohled. Oba jsme věděli, že mluví o tom, jak nás viděl spolu v posteli.

„Jak dlouho? Chci říct, jak dlouho jste spolu?" Zeptal se s úsměvem Yoongi. „Pár dnů, nic bychom vám netajili." Ještě víc v náručí sevřel Tae Kooka. Ten se jen šťastně zaculil. „Opravdu vám to spolu moc sluší, jsem za vás rád." Suga kluky obdaroval tím nejúpřímnějším úsměvem. Měl pravdu, ti dva spolu vypadali dobře. Kdo by věřil, že naši nejmladší členové si to dokáží mezi sebou vyjasnit dříve než my.

„Děkujeme hyung." Zamumlal Kookie a obrátil se čelem k Taemu. Objal ho a hlavu si schoval do ohbý Taeho krku. Tae se zasmál, ale objetí mu oplatil. „Přeci se před nimi nebudeš stydět zlato." Tae hravě poplácal Kooka po zadečku. „Hyung, nech toho." Zamumlal mu do krku. Já, Jin a Suga jsme se rozesmáli. Byli spolu roztomilý a byl jsem opravdu rád že jsou šťastní.

×××

Uběhlo už 5 dní ode dne kdy Yoongiho propustili z nemocnice a 12 dní ode dne jeho předchozí hospitalizace.

S klukama a manažerem jsme se dohodli na 4 měsíční pauze, s tím že i nadále budeme trénovat a zůstaneme v dormu.

Já a Jin jsme se neustále starali o Yoongiho pohodlí. Bohužel den před propuštěním se jeho chování změnilo. Byl čím dál více uzavřený do sebe. Moc s námi nemluvil, a když tak jen ať ho necháme samotného. To jsme samozřejmě nerespektovali. Báli jsme se, že by si zase nějak ublížil.

Jeho psychický stav se nelepšil ani poté, co začal dvakrát týdně navštěvovat psychiatra. Po dormu se pohyboval, jak tělo bez duše. Tolik mě bolelo ho vidět takhle na dně, ale jakýkoliv pokus o to mu pomoci, zablokoval.

Po dnešní večeři jsem šel pomoct znovu Jinovi s nádobím. Kluci si zapnuli televizi a hlučně se u ní bavili. Teda až na Sugu, ten si zalez bez jediného slova do pokoje.

Když jsem nesl poslední várku špinavého nádobí z jídelny do kuchyně, Jin hodil naštvaně příbory do dřezu. „Kruci." Naštvaně vzdechl. „Copak se děje?" Objal jsem ho zezadu a dal mu pusu na krk. „To Yoongi. Už zas skoro nic nesnědl. Jestli to takhle dál půjde.." Pustil jsem ho a dal se na odchod. „Joone?" Jin mě chytl za ruku a zastavil mě. „Co chceš dělat?" Pevně mi stiskl ruku. „Takhle to dál nejde." Zamumlal jsem a vytrhl se mu.

Bez zaklepání jsem otevřel dveře od Yoongiho pokoje. Yoongi leknutím naskočil a pustil triko, které si teď nejspíš svlékl. Byl hubenější než kdykoliv jindy. Za mnou vešel i Jin, který za sebou zavřel, tohle kluci slyšet zrovna nemuseli.

„C-co d-děláte?" Překvapeně zakoktal. „Co se stalo?" Přišel jsem k němu blíž a on nechápavě zamrkal. Sebral triko ze země a znovu si ho oblékl. „Ptám se, co se s tebou stalo. Proč se takhle chováš?" Zkřížil jsem si ruce na hrudi. Jeho pohled zchladl. „Co se staráš? Neměl by ses radši zajímat o to, jak to máte spolu dát do kupy a jak to říct klukům?!" Prakticky na nás tohle vyplivl a ukázal na nás dva.

„Co? Vždyť nám jde o tebe!" Rozkřikl se Jin. „Slyšel jsem vás!" Rozpřáhl Yoongi rukama. „Když jsme byli v nemocnici. Slyšel jsem vás. Slyšel jsem, jak kvůli mně máte jen problémy. Je mi jasné, že beze mě by vám bylo líp." Jeho hlas se postupně snižoval, až přešel do šepotu.

To co řekl, mě překvapilo. V nemocnici jsme nic takového neřešili. Jenom..

Chytl jsem ho za ramena a zatřásl jím. „Do prdele Yoongi uvědom si, že mi na tobě záleží. Vidět tě takhle pohublého bolí." V jeho očích se objevily slzy. „Kdy konečně pochopíš, jak moc tě miluju?" Jeho oči se rozšířily překvapením a slzy začaly svévolně stékat po jeho tváři. Objal jsem ho.

Jin přišel k nám blíž a začal Sugu vískat ve vlasech. „Joon má pravdu, musíš si uvědomit, jak moc nám na tobě záleží. A to v té nemocnici, slyšel jsi celý rozhovor?" Yoongi zavrtěl hlavou a víc se ke mně přitiskl. „Mluvili jsme, že máme starosti o tebe, ne s tebou a taky jsme řešili, jak dlouhou dáme bangtanům pauzu." Jin se na mě podíval a já se usmál. „A k tomu, že by nám bylo lépe bez tebe? Kravina, kdo by nás dal dohromady? Kdo by nám řekl, jak moc velké jsou city, které jeden k druhému chováme? Yoongi vždy jsi to ty, kdo nám pomáhal. A taky jsi to právě ty, kterého oba milujeme." Jin stáhl zpět svojí ruku a Yoongi k němu zvedl pohled. Pustil mě a objal Jina. „Děkuju hyung, taky vás moc miluju." Zašeptal mu do ramene a já jsem mrkl na Jina. On se usmál a dál objímal Yoongiho.

Oba jsme doufali, že protentokrát se to se Sugou i s námi vyřešilo.

×××

Jééj už se opravdu blížíme konci vidím to na posledních pár kapitol :D

Jinak doufám že se vám teto díl líbil. Budu vděčna za každý váš komentář.