A co když tě miluji?

13. Kapitola

Z pohledu NamJoona:
Ráno jsem se probral sotva půl hodiny před odchodem na dnešní program. Rychle jsem si dal sprchu a poté následovala ranní hygiena. Vlasy jsem si projel rukou a něco na sebe ve spěchu hodil. Stihl jsem to za dvacet minut a tak jsem si chtěl dát ještě snídani.

V jídelně už byl jen Jin, který po klukách uklízel nádobí. „Už jsem si myslel, že s Gim nedorazíte." Zamumlal a sebral poslední talíř ze stolu. „Co je s Yoongim? Já jsem zaspal." Zmateně jsem koukal na Jina. „Počkej vy jste nebyli spolu, já myslel.." Ani to nedořekl a já se vydal k Yoongimu do pokoje. „Kluci za pět minut je odchod na ten rozhovor, sejdeme se u dveří!" Zařval jsem na celý byt, aby mě všichni slyšeli a otevřel Yoongiho dveře.

Vstoupil jsem do pokoje s Jinem v patách a uviděl, jak Yoongi v klidu spí. Možná až moc velkým. „Hej hyung vstávej." Sklonil jsem se k němu a pohladil ho po tváři. Bez reakce. „Hej Yoongi-hyung vstávej, musíme jít." Lehce jsem jim zatřásl. Opět bez reakce. Ani blbí pohnutí prstem. Znovu jsem jím zatřásl a tentokrát trochu hruběji. Pořád nic. „Joone?" Jinův hlas byl plný zděšení a plný obav. „No tak Yoongi prober se!" Pořádně jsem jím zatřásl, a když ani tohle nezabralo, obrátil jsem pohled k Jinovi. Se strachem koukal na bezvládné tělo.

Na krku jsem mu nahmatal pulz. Byl trochu tlumený, ale byl. Pohled jsem stočil k nočnímu stolku, kde leželi Hobiho prášky na spaní. „Hej prober se!" Můj hlas se klepal. Dal jsem mu jemnou facku z jedné a pak z druhé strany. Lehce se pohnul. „No tak Yoongi probuď se." Pořádně jsem s ním zatřásl. Pomalu otevřel oči a zmateně se na mě podíval. Jeho tělo se najednou příšerně roztřáslo. „J-joone co.. co mu je?" Slyšel jsem, jak za mnou Jin zadržuje vzlyky.

„Yoongi, jak ti je?" Opatrně jsem se ho snažil dostat do sedu. Neúspěšně, jeho tělo kladlo odpor. Popadl jsem prášky a dal mu je kousek od obličeje. „Kolik.. kolik jsi si jich krucinál vzal." Hodil jsem pixlu s prášky na stůl. „A-asi čtyři možná pět." Řekl pomalu s klepavým hlasem a já viděl, jak se snaží udržet víčka otevřená. Bez úspěchu. To už Jin brečel naplno.

Rychle jsem vstal, zabalil Yoongiho opatrně do deky a vzal ho do náruče. Jeho tělo, v tuhle chvíli, působilo až moc křehce a to jak se příšerně třásl, mi na klidu nepřidávalo.

„Jine vezmi kluky na ten rozho..." Větu jsem nedokončil. V tomhle stavu rozhodně nikam nemohl. Jeho ruka byla u úst, aby nebyly tolik slyšet vzlyky. Oči měl zarudlé od pláče a to jak vyděšeně koukal na Sugu... Vypadal, jako že se každou chvíli sesype. „Dobře ty zůstaneš doma." Věnoval jsem mu poslední pohled a rozešel se k hlavním dveřím.

Tam byl zbytek kluků. „Hobi spoléhám na tebe, vyřiď ten rozhovor. Jděte s klukama a Jina nechte doma." Bez zastavení jsem prošel hloučkem. Periferně jsem viděl, jak všichni zděšeně koukají na Yoongiho třesoucí se tělo a Hobiho rychlé přikývnutí.

Před dormem stáli naše dvě dodávky a já jednu otevřel. Opatrně jsem jeho tělo položil na jednu ze zadních sedaček. „Joone jedu s vámi." Přiběhl stále ubrečený Jin a vlezl za Sugou. Jeho hlavu si opatrně položil do klína a lehce mu přejel po tváří. Zabouchl jsem dveře a šel dopředu. Rychle jsem skočil do auta a dal klíče do zapalování.

Cesta do nemocnice mi přišla příšerně dlouhá a přeci jsme jeli jen chvíli. Zezadu jsem slyšel Jinovi uklidňující slova jako 'Bude líp, za chvíli už tam budeme' a pak i jeho vzlyky.

Když jsme byli u nemocnice, rychle jsem popadl Sugu a prakticky se rozběhl ke vchodu. Jeho tělo se třáslo ještě více než předtím a byl tak bledý, že i bílá zeď by proti němu byla moc tmavá. V nemocnici si nás hned všiml nějaký doktor a převzal si ho. A zas nějaký jiný po nás pořád něco chtěl.

„A co to prosím vás bylo za prášky." Zeptal se klidným tonem, ale já ztrácel nervy. Jin mi položil ruku na rameno a stiskl ho. Vytočil Hobiho a pak sděloval informace doktorovi. „A nakonec doporučené dávkování? A kolik si pacient vzal prášků." Jin přetlumočil doktorovu otázku, a když uslyšel Hoseokovu odpověď zadrhl se mu dech. Položil telefon a váhavě se podíval na doktora. „Jeden maximálně dva, jedná se prý o velmi silné prášky..." Hlas se mu zadrhával od neprolitých slz. „Vzal si jich asi čtyři nebo pět." Řekl jsem místo Jina, který už znovu brečel. „Dobře prozatím se posaďte támhle, my vás o všem budeme informovat." Ukázal k liduprázdné chodbičce s pár sedadly. Vzal jsem Jina za ruku a vydal se k nim.

Oba jsme si sedli a netrpělivě čekali na příchod lékaře. Po úporných deseti minutách k nám jeden z doktorů došel. „Pan Min Yoongi byl právě odvezen, aby mu byl vypumpován žaludek. Jedná se nejspíše o předávkování. Více vám budeme moci říct, až se probudí." Bez dalších slov odkráčel.

Zvedl jsem se a začal přecházet sem a tam. Jinovi dál tekly slzy, které potichu stíral. Přišel jsem k němu, vytáhl ho do stoje a pevně ho objal. Zabořil mi hlavu do ramene a v rukách svíral mojí mikinu. „Neboj se, bude v pořádku." Chlácholivě jsem ho hladil po zádech a on se na mě ještě více přitiskl. „Joone proč to udělal? Já věděl jsem, že tuhle situaci blbě zvládá a přesto jsem nic neudělal. Kdybych jen.." „Jine, nemůžeš za to, nikdo nečekal, že se předávkuje. Jasný? Nemůžeš za to." Trochu jsem zvýšil hlas, ale ne moc, přeci jen jsme byli v nemocnici.

Žaludek jsem měl stažený ze starostí o Yoongiho. Co když se neprobere? Proč jen jsme u něj nebyli? „Jine, no tak, uklidni se, bude to dobré." Těmhle slovům jsem sám nevěřil. „Přinesu ti horkou čokoládu, ano?" On se ke mně, ale víc přitulil. „Ne, jen tu se mnou buď." Zvedl ke mně uslzené oči a nesouhlasně zavrtěl hlavou. „Jine, hned budu zpět jo? Automat je za rohem." Po chvilce váhavě přikývl a pustil mě.

Přinesl jsem mu horkou tekutinu a on ji s nesmělým malým úsměvem přijal. „Lepší." Zeptal jsem se, když dopíjel čokoládu. „Hm.." Kývl, zmáčkl kelímek a hodil ho do koše.

Sedl jsem si na jedno ze sedátek a stáhl na sebe Jina. On mi dal ruce kolem ramen a znovu se ke mně přitulil. Přitáhl jsem si ho blíž. Bylo mi jedno, že jsme v nemocnici a kdokoli nás může vidět. Prostě jsem ho jen musel cítit u sebe, jeho uklidňující náruč. Teď když už nebrečel, mi to pomáhalo, abych si myslel, že to bude v pořádku. Muselo být, bez něj... Bez něj bych to dál nezvládl.

On měl vždy dokonalé načasování. Když jsem potřeboval podporu, byl u mě a říkal, jak vše bude dobré. A to taky potom vždy bylo. A teď? Teď když on potřebuje mě, jenom jsem tu seděl a objímal Jina, abych se aspoň trochu uklidnil.

Čím déle jsme čekali, tím větší strach jsem měl. Nemohl jsem naprosto nic pro něj udělat. Mohl jsem jen čekat, až se sám probere. Bylo mi špatně z mé vlastní bezmoci.

Po dvou hodinách k nám přišel doktor s nic neříkajícím výrazem. Oba jsme se postavili. „Vy jste z rodiny Min Yoongiho?" „Ne pane, jsme ze stejné společnosti." Doktor přikývl a pokračoval. „Pacient Min Yoongi..."

×××

Ták co myslíte že jim doktor řekne? Bude nás milovaný Suga v pořádku a nebo na něj předávkování bylo velké sousto, které nezvládne.

Doufám že i přes to že v příběhu vládne né moc příjemná atmosfera se vám díl líbil.