A co když tě miluji?

6. Kapitola

Z Yoongiho pohledu:
Ležel jsem u Namjoona v posteli a sledoval ho, jak zápasí s nasazováním trenek. Tohle jsem posral, neměl jsem se s ním vyspat, byla to chyba a do toho Jin.

„Kruci." Zařval jsem do prázdna a hodil polštářem o zeď. Co jsem si myslel, že když se semnou vyspí, že to na věci něco změní? Ne, to rozhodně nezmění. Věděl jsem, že ti dva jsou do sebe zamilovaný. Ať už si to Jin připustí nebo ne, miloval ho. No ale to i já. Vlastně k nim oběma jsem něco cítil a tahle situace všechno podělala.

Vstal jsem a hodil jsem na sebe tričko a trenky, které jsem našel poházený v pokoji. Pak jsem se vydal za těma dvěma, bez jediného rozmyšlení, což byla asi chyba.

Po tom co jsem Joona vykopl z Jinova pokoje a zamkl, netušil jsem co dělat dál. „Jine, j-já nevím co bych ti měl říct, jen..." „Nic říkat nemusíš, prostě jdi, nechci slyšet o tom, co jste spolu dělali!" Ani mě nenechal domluvit a vyštěkl na mě. Podíval se do rohu místnosti a čekal, až odejdu. To jsem, ale ani v nejmenším neměl v úmyslu. Přišel jsem k němu a donutil ho, se na mě podívat, rukou na jeho tváři.

„Jine, on tě miluje, měl bys to pochopit." Setřásl ze sebe mojí ruku a zavrtal do mě pohled. „Nevím jak u tebe, ale já kdybych byl do někoho zamilovaný a měl bych u něj i tu minimální šanci, tak bych nespal s nikým jiným." Trochu zvýšil hlas a zhluboka se nadechl. „Tak mi tu prosím nevykládej něco o tom že mě miluje.. ono... ono to..." Dal si ruku na hruď a v očích se mu tvořily slzy. „Bolí..." Zašeptal, tak že jsem ho skoro neslyšel. Povzdechl jsem si a dal mu ruku na rameno. Znovu ze sebe strhl mojí ruku.

„Neměl bys být rád, že si s ním, nebo prostě jen ojedeš všechno, co se hejbe." Au. To bolelo, snažil jsem se pomoct, ale tohle přehnal. Rozpřáhl jsem se a vrazil mu pěstí, až si z toho sedl na zadek. A to doslova, chytl se za tvář s výrazem ublíženého štěněte.

„Kurva, myslíš, že mě to nesere? Určitě jsem si vždycky přál, aby první co se po sexu stane, bylo to, že se Joon zvedne a rozběhne se za tebou." Křičel jsem a rozmachoval jsem rukama. „Tak laskavě neznehodnocuj, co k němu cítím." Sebral jsem se, odemkl a odešel do kuchyně. Z mrazáku jsem vytáhl pytlík s ledem a vracel jsem se za Jinem. On seděl na stejném místě, vlastně to vypadalo, že se vůbec nepohnul, jediný co se změnilo, bylo, že mu tekly slzy a měl naprosto nepřítomný výraz. Když mě uviděl, tázavě se na mě podíval a začal si slzy stírat. Klekl jsem si před něj a přiložil mu pytlík k napuchající tváři.

„Aby to tolik nenateklo, to by nebylo moc dobrý." Snažil jsem se usmát. Jin mě chytl za ruku, kterou jsem měl u jeho tváře. „Děkuju, vážím si toho." Podíval se mi do očí, aby mě přesvědčil, že to myslí vážně. Věřil jsem mu.

Asi po dvou minutách si mojí ruku, za kterou mě pořád držel, dal z tváře. „Myslím si, že už bys měl jít." Podíval se na dveře, když mi to říkal.

„A co Jine? Co uděláš?" Rozcuchal jsem mu vlasy. Podíval se mi do očí, skousl si ret, přitáhl si k hrudi kolena a položil si na ně hlavu, tak abych mu neviděl do tváře. Sedl jsem si vedle něho a hladil ho po zádech, jako předtím Joona. „Ne-nevím... nevím co b-budu dělat." Zavzlykal si do klína.

„Yoongi p-prosím mohl by jsi odejít. U-už to nezvládnu, chci být sám." Bolelo mě, když jsem slyšel jeho ubrečený hlas. Zvedl jsem se a začal odcházet, když jsem byl u dveří tak mi to nedalo a otočil jsem se.

„Jine, teď mluvím naprosto vážně, Namjoon tě miluje." Kolena si přitáhl blíž k sobě a dál vzlykal. „A.. a já taky..." Jin zvedl hlavu s překvapeným výrazem a uslzenou tváří. Chtěl jsem tam zůstat, obejmout ho a říct mu, že se to vyřeší, ale o to on nestál. A tak i s těžkým srdcem jsem vzal za kliku a odešel.

Proč jsem si jen vybral milovat dva členy naší skupiny? Proč jako každý jiný nemůžu milovat jenom jednoho. A proč trávit s nimi čas tolik bolí? Protože vím, že ani s jedním nebudu?

Zamkl jsem se v pokoji a sjel po dveřích až na zem. Kdyby jen věděli, jak moc je oba miluji. Měl bych asi jít za Joonem a zeptat se jestli je v pořádku, ale neměl jsem dostatek síly. Ani fyzický a ani psychický. Nechtěl jsem ani u jednoho, už nikdy vidět ty smutné oči a uslzené tváře, ale měl jsem tušení, že tohle je začátek. Takový nepříjemný pocit, že té bolesti bude ještě víc.