A co když tě miluji?

11. Kapitola

Z Yoongiho pohledu:
Práskl jsem za sebou dveřmi a znovu jsem se zamkl v pokoji. Svalil jsem se na postel a zakňučel bolestí, která mi vystřelovala ze zadku.

V hlavě jsem měl pořád obrázky ze včerejška. Ne že bych si to vybavoval celé, ale ty útržky se daly krásně složit dohromady.

Totálně jsme se včera opili a pak když jsem je objal a řekl, že je mám rád, za což bych si nejradši nafackoval, tak mě Namjoon políbil.

Pak už jen vím, jak jsme všichni tři polonahý v posteli. Jin na mě ležel a vášnivě mě líbal. Namjoon sázel polibky na Jinův krk a pokračoval na holá záda.

A další útržek je, jak do mě Jin vnikl, a ta kurevská bolest. Začaly mi téct slzy a Jin je slíbával, ale dál přirážel. Přestal, až když do něj zasunul Namjoon. Muselo ho to taky děsně bolet, bylo to bez jakékoliv přípravy.

Rozcuchal jsem si vlasy a i přes ostrou bolest v zadku jsem se posadil. Moje srdce splašeně tlouklo a v mojí hlavě jsem neustále viděl obrázky ze včerejška, znovu a znovu. Křečovitě jsem si objal kolena a rozvzlykal se. Možná, že bych měl být šťastný, že jsem měl s nima možnost se vyspat, ale mě to spíš sralo. Blbosti dělám každou chvíli, ale tyhle všechny překonávaly.

„Hej Yoongi otevři." Zabušil mi na dveře Joon. Zavrtěl jsem hlavou, i když jsem věděl, že mě neuvidí a položil si čelo na kolena. Další bušení. „Neříkal jsem ti, aby ses nezamykal?!" Zněl dost podrážděně, ale já jsem neměl to odhodlání se na něj podívat. Ne, potom co se za poslední dny stalo. „Yoongi prosím, musíme si promluvit o nás. Ty, já a Jin..." Hlas se mu lámal. A mě to děsilo čím dál víc.

Co když se dali s Jinem dohromady a mě řeknou, že to byl jen omyl. Omyl to byl, ale já do toho omylu vložil svoje skryté city. Vždy jsem to těm dvěma přál, ale teď jsem prostě nemohl couvnout. Ne potom co jsem všechny své city odhalil.

„Přísahám, že jestli ty dveře neotevřeš do deseti vteřin, tak je vyrazím." Začal znít zoufale. Sebral jsem veškerou odvahu, opatrně jsem vstal a setřel si neposedné slzy, které se dostaly napovrch.

Pomalu jsem dveře odemkl a vzápětí se rozlétly. Joon ke mně přišel a chytl mě za ramena. „Jsi v pořádku, já... " Dál už jsem ho nevnímal, viděl jsem, jak se mu hýbe pusa, ale nic jsem neslyšel. Zaujali mě jeho oči, ve kterých byl smíchaný strach, obavy a rozpaky. Nechápal jsem, proč by si o mě dělal starosti. Vždyť vedle ležel Jin, který na tom musel být hůř než já.

Probralo mě, jak se mnou Joon zatřásl. „Vnímáš mě?" Položil mi otázku. „Jo... ne promiň, zopakuješ to?" Povzdech si a zopakoval větu, jestli jsem v pořádku a čekal, docela netrpělivě, na odpověď.

„Asi jo." Zaváhal jsem. Vzal mě za ruku a začal mě táhnout k Jinovi do pokoje. Otevřel dveře a v nich se zarazil a zmáčkl mi víc ruku. Podíval jsem se mu přes rameno.

Stál tam Jin jen v ručníku, nejspíš zrovna vyšel ze sprchy. Menší ručník měl na vlasech, které si jim vysoušel. Jeho břicho a hruď se leskly od kapek vody. Byl to naprosto božský pohled.

„Ehm.. nechcete odejít." Zamumlal Jin, když nás uviděl. Joon se na mě podíval a mně bylo hned jasné, že se mu odejít nechce. No mně se taky nechtělo, tenhle pohled byl k nezaplacení.

„Panebože alespoň se otočte." Protočil očima a vytáhl nějaké tepláky. Joon i já jsme se otočili. Nemohl jsem si nevšimnout, jaký měl Joon na tváři úšklebek.

„Tak?" Zeptal se Jin, když už měl tepláky a hledal nějaké tričko. „Měli bychom si to všechno vyříkat." Podrbal se Joon na zátylku, bylo vidět, že mu to nejde zrovna po srsti.