A co když tě miluji?

7. Kapitola

Z pohledu NamJoona:
Seděl jsem v kuchyni na lince a snažil se přijít na to, co se tu kruci stalo. Nic z posledních pár hodin jsem nechápal. Podíval jsem se na hodiny, které hlásaly něco po půl třetí odpoledne. Bylo to asi deset minut, co jsem opustil Jinův pokoj a zatím ani jeden nevyšel ven. Proč u toho nemůžu být taky? Snad se jedná i o mě, ne? O bože tyhle chvíle mě fakt ubíjí.

Už jsem začínal mít nervy v háji a chtěl jsem jim začít bušit na dveře, abych ksakru věděl co se tam děje. Ale k mojí smůle, v tomhle případě možná i štěstí, do kuchyně vešel Hoseok a před ním jsem fakt scénu dělat nechtěl. Začal přehrabovat šuplíky a poté prozkoumávat ledničku. „Co si radši objednat pizzu?" Zeptal jsem se, když jsem viděl jeho ztrápený výraz, když prozkoumal naší skoro prázdnou ledničku.

Hned po vyřčení nápadu s pizzou se mu rozzářili oči. Hned vytáhl mobil a volal donášku. „Vezmi jednu malou pro každého." Houkl jsem na něj a on se ušklíbl. „Jo jasně malou to tak. Mám hlad a chci se najíst." Začal se smát do telefonu.

Tak teda z malých sedmi pizz se vyklubalo sedm velkých a pro každého jedna z jejich oblíbených příchutí.

„Skočím pro Jimina už určitě šilhá hlady, zajdeš pro ostatní?" Rozešel se směr Jiminův pokoj a já směr Kookův.

Zaklepal jsem a bez váhání otevřel. Naskytl se mi pohled na spícího Kooka v objetí s Taem. Nemohl jsem jinak, než se usmát. Byli opravdu k sežrání. Pomalu jsem zavřel dveře, abych je nevzbudil.

Když jsem vyšel zpoza rohu, viděl jsem, jak Yoongi míří k pokoji Jina s něčím v ruce. Nestihl jsem si všimnout, co to bylo a začalo mě ještě víc zajímat, co se tam děje. Přemýšlel jsem, jestli tam jít nebo ne. Začal jsem si cuchat vlasy. Blbý city, kdo to vymyslel? Ach.. Šel jsem do kuchyně, opřel se o linku a čekal, jestli se tu jeden z nich neobjeví.

Bohužel jediní kdo se objevili, byli Jimin s Hoseokem, kteří se nemohli dočkat jídla. „Mone jsem tak rád, že tě napadlo, že by někdo mohl mít hlad." Skočil mi kolem krku Jimin. „Co takhle příště objednat jídlo sám a nečekat, že za tebe všechno ostatní zařídí." Hobi ze mě strhl Jimina a rozcuchal mu vlasy. „Možná příště hyung." Zasmál se Jimin a zamířil si to do jídelny ke stolu. Hoseok mě objal kolem ramen a společně jsme zamířili za mrnětem.

Když konečně dorazila donáška, Jimin se na chlápka s pizzou doslova vrhl, zabavil mu krabice s jídlem a rozběhl se do jídelny. Dal jsem poslíčkovi peníze a šel si pro svou část donášky.

V jídelně Jimin už zápasil s krabicí. Hned jak se mu povedla otevřít si vzal jeden kus a skoro půlku z něj si narval do pusy. „Hm.. to je slast." Hodnotil Jimin jídlo s teď už poloprázdnou pusou.

Sedl jsem si a chvilku sledoval, jak se kluci cpou. „Kookie a Tae spěj, tak jim to když tak potom odneste ke Kookovi." Kluci si vyměnili potutelné úsměvy a dál se věnovali jídlu.

Vzal jsem si svoji krabici a pustil se do jídla. Ne že bych měl zrovna nějakou chuť k jídlu, snědl jsem stěží dva kousky, když jsme uslyšeli, jak se zabouchly dveře. Hned jsem vyskočil a chtěl jít za klukama, abych se už konečně dozvěděl, co se stalo. Hobi jen zvedl obočí v nevyslovené otázce. Mávl jsem nad tím rukou, vzal jsem dvě krabice s pizzou a rozešel se k pokoji Yoongiho.

„Sugo? Ehm.. mám tu pro tebe jídlo." Zaklepal jsem na dveře, které byly bohužel zamčené. „Díky.. nech.. nech to u dveří pak si to vezmu." Zněl naprosto zlomeně. „Pusť mě dovnitř." Opřel jsem se čelem o dveře a modlil se, aby mě poslechl. „Prostě jdi Joone." Jo, udělá přesně pravej opak, než to o co jsem ho žádal, fakt super. Nechal jsem mu krabici vedle dveří a šel za Jinem.

Další kdo má samozřejmě zamčeno. *bum bum* „Jine?!" Bez odpovědi. Znovu jsem zabušil na dveře a opět bez odezvy. To se mi opravdu nelíbí. „Kruci Jine, otevři!" Neustále jsem mu bušil na dveře.

Uslyšel jsem lupnout zámek, vzápětí se dveře rozletěly. „C-co po mně do prdele ještě chceš!" Jin stál ve dveřích s tváří plnou slz a další přibývaly. Upustil jsem pizzu a silně ho objal. Sice se mi snažil vykroutit, ale já ho nehodlal pustit. Ten pohled co měl v očích, mě naprosto odrovnal. Zmatek, vztek, láska a smutek, všechny tyhle pocity tam měl. „Jine, prosím nebreč." Sevřel jsem ho ve své náruči silněji a on se přestal vzpouzet. „J-je mi to všechno tolik líto." Brečel mi do ramene a nevypadalo to, že by v blízké době měl přestat. Jeho ruce se přesunuly na mé boky a lehce mě zmáčkl. Slzy se mi hnaly do očí ani jsem vlastně nevěděl, za co se mi omlouval. Sesypal se mi do náruče a nepřestával vzlykat. Sesunul jsem se s námi oběma na zem.

Moje srdce bilo jako splašené a city byly plné zmatku. Netušil jsem, jaký teď mám vztah s Yoongim a ani netuším, jak jsem na tom s Jinem. Věděl jsem, že Jina miluju, ale taky Yoongi mi nebyl jedno. Vlastně mi pořádně popletl hlavu.

Jin měl hlavu u mě v klíně a oběma rukama mě objímal. Já ho jednou rukou hladil po zádech a druhou mu prohrabával vlasy. Ještě pořád lehce vzlykal a drtil mě v objetí. „Pšt.. to bude dobrý. Jsem tu pro tebe." Dál jsem ho tišivě hladil. „Prosím.. prosím promiň mi to. Je mi to tolik líto." Vzlykl a já se smutně usmál. „Vše je v pořádku, nemusíš se mi omlouvat." Zamumlal jsem a prsty dál čechral jeho vlasy. „Opravdu je mi to líto..." Potichu mi zašeptal do klína. Pak už jsem jen slyšel mělké oddychování, jak mi Jin usnul v náručí.

Vzal jsem Jina do náruče, odnesl ho do postele a přikryl ho. Všiml jsem si jak má nateklou tvář. Čím dál víc jsem chtěl vědět, co se mezi nimi stalo, ale nebyla zrovna dobrá doba na to, abych se vyptával.

Nedalo mi to a pohladil jsem ho po zčervenalé tváři. Když spal, vypadal tak roztomile a nevinně. Jin mi ruku chytl a pootevřel oči. „Mone zůstaň tu se mnou.. nechci být sám." Tomu jeho štěněčímu pohledu se nedalo odporovat a tak jsem si lehl vedle něj. Přitáhl jsem si ho k sobě a přehodil přes něj ruku, za kterou mě následně chytl. Do pár minut jsme oba usnuli emočně vyčerpaní.

×××

Tak je tu další díl, kde je trošku potrápím. Ano je z nich jen hromádka neštěstí, ale musí si něco vytrpět aby se dočkali možného šťastného konce.

A opět chci poděkovat za vaše komentáře pod díly a za vaše vote. Moc si toho vážím.

Prosím i nadále podporujte 'A co když tě miluji?'