On our own

7. Část

,,Pane bože, Cloe tě zabije." Směje se Serenity.

,,Jak to myslíš?"

Byli jsme v Home Depotu, tlačili jsme oranžový vozík uličkami, hledajíc věci, které potřebuji na opravu chaty.

,,Řekla jsi jí ne, a nikdo nikdy jí ještě neřekl ne. Je to jako, kdyby to slovo neexistovalo v jejím slovníku, víš? Vždy dostane to co chce."

,,No to mi je jedno, Ezhno je můj. Byla jsem s ním až na konci světa a zpět." Řeknu, házejíc nějaké čistící prostředky do košíku.

,,Tak kde vlastně bydlíš?" Zeptám se jí, měníc téma konverzace.

,,No je to trochu trapné. Ve skutečnosti mi je jen 16. Osiřela jsem ve 12, mý rodiče se přátelili s Corrine. Místo toho abych šla do pěstounského systému, žiju s Corrine v jejím domě na ranči, jaksi jsem měla domácí školu." blábolí.

Chvíli na ní civím.

,,Zavři pusu, vlítne ti tam moucha." Řekne, čimž způsobí, že obě vybuchneme smíchy.

-----------------

Podívali jsme se na celkový součet častek, které máme uhradit, činící 243 dolarů. Koupila jsem jen všechny věci, které budu potřebovat na opravu chaty. Budu se sem muset vrátit, až vše opravím, abych koupila věci kterými chatu udělám více 'domáckou'.

Zamíříme ven na parkoviště a dáme věci do jejího velkého, červeného auta.

,,Corrine mi ho dala, když si koupila nové. Musí být asi tisíc let staré, ale slouží dobře." Řekne Serenity.

Vylezu na sedlalo spolujezdce a zavřu za sebou dveře.

,,Je na ranči nějaké místo na věšení prádla? Mám nějaké oblečení, které potřebuji vyprat a prostěradlo z postele v chatě také potřebuje vyprat." Zeptám se.

,,Jo, ukážu ti ho až budeme zpátky. Nemáš hlad?Protože tu je Panera, chceš-li zastavit."

,,Jo, to by bylo skvělé"

Nakonec dostanu velkou mísu černofazolové polévky a sladký čaj. Serenity dostala nějaký sendvič. Jedli jsme a povídali si, předtím než jsme vyrazili zpátky na ranč.

-----------------

Dívám se na čisté prádlo, když sedím na posteli nahoře v podkroví. Nemůžu si vzpomenout kdy jsem naposledy spala v posteli - spala jsem v korunách stromů, v trávě a na všem kde se dalo, poslední dva měsíce.

Potřebuji více oblečení - momentálně mám 3 páry džínů, jedno tričko, které tomu skutečně odpovídá a 3 stará Carterova trička. Musím ale počkat, dokud neuvidím kolik peněz mi zbyde po tom co opravím tuto chatu.

Schoulím se pod mou lehce zatuchlou dekou a zkouším usnout. Ale nemohu. Zrovna teď se mi stýská po Beauovi a přeji si, aby se zase choulil u mých nohou. Vím, že jsem udělala správně, když jsem ho spolu s Carterem opustila, ale chybí mi.

Carter. Pane bože, tak moc jsem zkoušela na něj nemyslet. Ale samozřejmě, myslím a chybí mi strašně moc. Jak ti může chybět někdo koho sotva znáš? Znám ho, kolik, 3 dny? Ale tak strašně moc mi teď chybí. Moje mysl mi říká ať to nedělám, ale vytáhnu telefon na jedno použití, který mi dal ze svého baťohu a vytočím jeho číslo, na které jsem nikdy nevolala, ale znám ho zpaměti.

Uslyším zvonění, u kterého se zdá, že bude zvonit navěky

,,Ahoj" uslyším mě dobře známí hlas, ale nezní tak jak si ho pamatuji, zní spíš smutně, méně živě. Málem jsem zavěsila - Nebude to dělat nic dobrého, mluvit s ním, spíš to bude ještě horší.

,,Cartere" málem jsem zašeptala.

,,Taylor?"

Napínává :'D, teď nás ve škole zase strašně zavalují učením, tak uvidím jak často budu schopná vydávat kapitolky :), díky moc za podporu všem již od začátku :3