On our own

34. Část

Při jízdě jsem ucítila několik malých kapek dopadajících na moje čelo a strach co se nevyhnutelně blížil. Povodeň.

Zavrtám svou hlavu do Carterova ramena, tiše se modlím, abychom našli Ezhna rychle.

,,Ezhno," volá Carter. A já dělám to samé, za chvilku není v lese slyšet nic jiného než naše hlasy volající jeho jméno a jemné dopadání dešťových kapek. Možná to nebude povodeň - možná to bude jen slabá dešťová sprcha.

,,Ezhno," vykřiknu a pak na chvíli zmlknu, jestli nezaslechnu zaržání nebo klapot kopyt. Ale neslyším nic.

Jedeme hlouběji do lesa už asi hodinu a půl, zatímco kapek začne padat víc a víc. Zatím to není žádný liják, ale pomalu se jím stává.

,,Cartere, nehýbej se," nařídím mu. Zastaví Chestera a na chvíli sedíme v tichosti. 

Je téměř neslyšitelný - ale někde ve velké dálce, uslyším zoufalé zaržání, téměř ječící.

,,Slyšel jsi to?" zeptám se.

Carter přikývne a rozcválá Chestera ve směru odkud jsme ten zvuk uslyšeli.

V množství jakém déšť padá, nesmíme ztrácet čas. Zvuk je hlasitější. Začnu panikařit - co když je Ezhno v nebezpečí? Co když je zraněný?

Zaženu tyhle myšlenky pryč a zesílím svůj stisk na Cartera. Jsem překvapená, že ještě stále může dýchat vzhledem k tomu jak pevně se ho držím. Myslím, že dokáže vycítit, jak vyděšená jsem.

Ržání je tak blízko, Ezhno musí být hned za rohem. Jsme tak blízko ...

A pak nad lesem zavládne hnusné ticho. Ezhno přestal vydávat jakýkoliv zvuk, a jediný zvuk vydává jen déšť, který padá ještě více než před pár minutami.

,,Támhle," vykřiknu, ukazujíc na obrys ležící na zemi. Carter obrátí Chestera směrem k němu a zpomalí do klusu.

Čím blíže se dostáváme, tím lépe vidím. V té chvíli si jsem jistá, že to je Ezhno, projede mnou vlna úlevy. Rychle sesednu a běžím k němu.

Úleva mě dlouho nezaplavovala. Stojím v šoku, neschopná uvěřit scéně, která přede mnou vyvstane. Ezhnovi přední nohy jsou zapleteny do ostnatého drátu. Má na nich hluboké řezy pronikající skrz jeho kůži a šrámy mu krvácejí. Jak tu může být tolik krve?

Drát se taky dostal k břichu v okolí podbřišníku, zanechávajíc tam četné šrámy, ale ty nejsou tak ošklivé.

Jeho oči jsou zamlžené, ale stále dýchá, což je zřejmé podlé zvedání a klesání hrudníku.

Padnu na kolena a vezmu si jeho hlavu do náručí, kolíbajíce jí a hladíce ho na kštici.

Neuvědomím si, že brečí dokud se mi vzlyky nevyderou z mého hrdla.

Jediné slovo, které se můžu přinutit říct je ,,Ezhno" tak ho opakuji znovu a znovu.

Carter je po mém boku, očima přejíždí po Ezhnových zraněních. Začne se hrabat v kapsách, vytáhne kapesní nožík. Snaží se přeříznout drát, ale bezvýsledně.

Slyším ho polohlasně mumlat pár nehezkých slov, v tu chvíli si uvědomím, že bez pomoci Ezhna nemůžeme vysvobodit.

Carter roztrhá svůj svetr pomocí nože na cáry. A dá je na nejhorší říznutí, pevně je obváže, zkoušejíc zastavit krvácení.

,,Cartere," řeknu, konečně zjistím, že mohu mluvit ,,Musíš se vrátit a přivést pomoc."

,,Zbláznila jsi se. Ten déšť je hrozný, každou sekundou může přijít záplava." Křičí přes zvuk deště.

,,To mě nezajímá. Neexistuje způsob, že bych tu Ezhna takhle nechala." křičím.

Polohlasně kleje, ale přikývne. Než nasedne na Chestera, přijde až ke mě, nakloním tvář směrem k němu.

,,Zůstaň v bezpečí - raději zůstaň zde než se vrátím." nařizuje mi, v jeho hlase je strach. 

Nemohu ho takhle vidět, potřebuji to napravit. Omotám mu ruce okolo krku, stoupnu si na špičky, překonávajíce vzdálenost mezi námi. Naše rty se společně setkají a na chvilku se svět kolem nás ztrácí. Ale jen na chvilinku.

,,Slibuji, že budu v pořádku." zašeptám jakmile se odtáhnu.

V tom okamžiku odjede a já spěchám zpět k Ezhnovi. Položím si jeho hlavu do svého klína a sleduji jeho rozšiřující se nozdry, dokazující, že ještě stále dýchá.

Slzy mi zase začnou padat dolů po tváři, mísí se s dešťovými kapkami, které mě promáčí na kost.

,,Omlouvám se," vzlykám.

 Je to tak. Kdybych ho nenechala jít, nebyl by tu.

Nebyl by zraněný.

Neumíral by.

,,Ezhno, neumírej. Miluji tě, chlapče. Neumírej. Dokážeš to, jen to překonej"

Jeho pohled přistane na mě, což mě rozpláče ještě víc.

,,Prosím, neumírej."

Je mi jasné, že teď musím rychle zamakat na dalším dílu, takže se prostě vrhám na to. Dama doufám, že to oba zvládnou :), a jsem zvědavá jak to bude pokračovat.