On our own

40. Část

Taylořin pohled

Carter neodpověděl, tak jsem zopakovala otázku.

,,Kde je Ezhno?"

,,Je u veterináře. Myslím, že mu museli udělat chirurgický zákrok - nebo mu možná dělají stehy. Nebyli příliš konkrétní, protože jsme všichni spěchali." Mluví Carter nesouvisle.

,,Říkali jak špatné to bylo?" Carter se zhluboka nadechne než odpoví.

,,Říkali, že se bude dlouho zotavovat, pokud se mu podaří přežít. Ale také říkali - že možná budou muset zvážit zda ho utratit."

Tato slova mě zranila více než jakékoliv zranění, kterém jsem si prošla. Dech se mi zadrhl v krku,srdce se mi rozbušilo a moje vidění začali rozmazávat slzy.

,,Kd-Kdy mohu odejít?" zeptám se potichu.

,,Táta dostal papíry na podepsání, že jsi vzhůru. Ale chtějí si tě tu nechat ještě pár hodin na pozorování."

Už nechci zůstat v této čisté, bílé budově, kde všechno smrdí po antiseptikum a smrti.

Zajímalo by mě, proč dělají nemocnice bílé, když skvrny od krve pokryjí bílou tak snadno. Možná je to tak proto, že nikdy nezapomenou bolest, kterou si tu lidé procházejí.

,,Chci odejít teď. Nemohou mě tu držet proti mé vůli." téměř křičím.

,,To platí pro dospělé, ale dokud jsi nezletilá, rozhodují o tom tví zákonní zástupci."

,,No, pak řekni svému otci, aby mě dostal ven. Jsem v pořádku. Potřebuji jen nějaké léky proti bolesti a budu v pořádku - možná berle."

,,Taylor," začne Carter opatrně ,,Tvoje noha byla ošklivě zraněná - řekli, že možná už nikdy jí nebudeš moci plně využít. Časem, budeš schopná chodit bez pomoci, ale teď navrhují invalidní vozík. Pokud na ní přeneseš nějakou váhu, můžeš to zranění ještě zhoršit."

Fakt super.

Slzy, které hrozily, že vytrysknou, mi teď zaplavily oči a stékaly mi po tvářích.

Carter si sedl vedle mě a položil mou hlavu na jeho rameno, tak abych se o něj mohla opřít.

Nakonec si sednu a setřu si slzy z napuchlé tváře.

,,Chci jít domů,"

Carter povzdychne. Byl to unavený povzdech, takový jaký uděláme po dlouhé noci beze spánku. Cítila jsem se strašně, že jsem ho dostala do tohoto stavu.

,,Uvidím co zmůžu," odpoví a políbí mě na čelo.

Carterův pohled

Odešel jsem najít svého tátu. Když jsem ho konečně zpozoroval, nebyl to hezký pohled. Jeho tvář byla bledá, jak mluvil s někým po telefonu. Když konečně zavěsil, spěchal jsem k němu.

,,Kdo to byl?"

,,Veterinář" odpověděl, ,,podle všeho je Ezhno příliš mnoho zraněný, několikrát už ztratil tep, ale ještě bojuje. Říkali, že mohou napravit téměř všechna zranění, ale jeho přední noha je zlomená. Má jen dvě možnosti."

,,Jaké to jsou možnosti?"

,,No je tu nákladná, kontroverzní léčba, kterou může náš veterinář zkusit. Spočívá v tom, že by měl popruhy po celém těle, tak, aby se nohy nedotýkají země a celé měsíce by nemohl chodit. Šance jsou 50/50, že by se noha zcela uzdravila. Ale je tu možnost, že ochromne a nikdy už na něm nikdo nebude moci jezdit. Zvažovali jsme to, ale je to příliš drahé - možná bychom nebyli schopni si to dovolit." vysvětluje unaveným hlasem.

,,Ale říkal jsi, že tu jsou dvě možnosti? Jaká je ta druhá?"

,,Druhou možností je .. druhou možností je utratit ho."

Trochu delší, ale neméně napínavá kapitolka. No já jdu pokračovat.

P.S.: Jste vážně úžasní, ani nevím kde bych bez té vaší podpory byla, ani netušíte jak člověka namotivuje číst, že to co děláte má konečně nějaký smysl a hlavně vždy, když si ty vaše komentáře přečtu neuvěřitelně mě to motivuje, abych překládala dále a za každou cenu si na to našla čas :'D.