On our own

41. Část

Taylořin pohled

Sestřička vešla ke mě s vozíkem a požádala mě, abych jí nastavila ruku.

"Potřebuji tvůj krevní vzorek, jen abychom se ujistili, že jsi v pořádku. Během operace jsem museli udělat krevní transfúzi a já to jen potřebuji zkontrolovat a podívat se, že je vše tak jak má být." vysvětluje mi.

Věnuji jí odměřené kývnutí a nastavím svou paži.

Ve stejném okamžiku vejde Carter do místnosti. Jeho obličej je bledý jako kdyby viděl ducha. Tázavě se podívá na sestřičku obvazující mi levou paži škrtidlem.

,,Jen mi odebírá trochu krve," řeknu bezstarostně. Přejde k židli, která je po mé pravici a vezme mě za ruku.

,,Cartere, jsem velká holka. Nepotřebuji, aby jsi mě držel za ruku." Potlačuji smích. Usměje se, ale nepustí ji.

Jehla mi pronikne do kůže, ale já to vytlačím z mysli, tím že jsem mluvila s Carterem.

,,Takže co říkal tvůj táta? Můžete mě vy dva dostat odtud ven?"

,,Jo, potom co ti odeberou krev a táta půjčí invalidní vozík, zamíříme za veterinářem. Taylor - Mám nějaké, uh, špatné zprávy." zašeptá mi.

,,Co? Je Ezhno v pořádku?" dostanu ze sebe, tělo se mi napne.

Sestřička vyndá jehlu z mé ruky a obváže mi ji. Během doby, kdy mi jí obvazuje, neřekne Carter ani slovo. Prostě jen stojí na místě.

,,Pokud mi teď hned neřekneš co se děje, přísahám, že-"

,,Je hodně zraněný, Taylor. Je tu jen jeden způsob léčby - byla by drahá a spočívala by v tom, že by měl popruhy po celém těle, ve kterých by musel zůstat několik měsíců. Nevíme ani, jestli to funguje. Moji rodiče si to možná ani nemohou dovolit, Taylor. Možná ho budou muset utratit."

Jeho rty se hýbou, ale já neslyším jediné slovo. Je to jen hluk v mých uších, nesrozumitelná slova. Ucítím jak se mi slzy hrnou do očí a já se ani neobtěžuji proti nim bojovat.

,,Chci jít za ním" Zašeptám.

pohled Riley (veterinární technička/veterinářka)

Ten kůň - myslím, že jeho jméno je Ezhno - je v tomto okamžiku stabilizovaný. Je v bezvědomý, ale zastavili jsme krvácení a dýchá sám. 

Předběžně jsem zkoumala jeho nejzávažnější zranění. Postupovala jsem svými dobře trénovanýma rukama po jeho zlomené noze.

Zlomenina vypadala jako čistý, opravdu. Myslím, že Fay se možná mýlila - je tak blízko k dokonalosti, jak jen veterinář může být, ale myslím si, že se zmýlila. S takto čistou zlomeninou, léčba, kterou doporučila by možná byla moc. Pokud na to dáme jen sádru, mohlo by se to zcela zahojit. Měla bych jí to doporučit. Nerada bych ho utrácela.

Jeho oči se trhnutím otevřou a já se usměji.

,,Ahoj chlapče," pozdravím ho ,,Slibuji, že za tebe budu bojovat."

Jeho oči se na chvilku setkají s mými, jsem si téměř jistá, že v nich vidím emoce, bolest, která je v nich patrná a ještě něco - vděčnost.

Ale jeho oči se zavřou vyčerpáním předtím než si tím jsem jistá.

Pohladím ho po hřívě a pak vstanu, abych našla Fay. Je velmi otevřená vůči ostatním a tak alespoň vezme můj nápad v úvahu, předtím než ho zavrhne.

A myslím to co říkám - budu za toho koně bojovat. 

Nejsem si jistá proč, ale mám pocit, že musím. Je příliš brzy, aby byl oheň v jeho duši uhasen.

Taylořin pohled

Vjeli jsme na příjezdovou cestu k veterinární stanici. Obloha je tmavá a na hodinách je 7 hodin odpoledne.

Čekám v autě, zatímco šel Carter pro můj invalidní vozík. Pomůže mi do něj a tlačí mě ke vchodovým dveřím.

,,Připadám si jako stará dáma" reptám, kvůli čemuž se Carter nesměle rozesměje.

Veterinářka, která nás pozdraví, nám řekne, že se jmenuje Riley. Vypadá trochu neklidně.

,,Dr. Fay právě zkoumá jeho zlomenou nohu, ale jakmile skončí můžete za ním jít." vysvětluje nám.

Jako na povel, přišla ze dveří jiná doktorka a usmála se na nás. Potřásla si rukou s Carterovým otcem a pak se podívala dolů na mě.

,,Ezhno je tvůj kůň, že?" slabě na ní kývnu, ale ona mi věnuje vřelý úsměv.

,,Mám pro tebe vynikající zprávy," zářivě se usměje, ,,Ezhnova zranění nebyla tak hrozná, jak jsem si předtím myslela. Tady Riley mě upozornila, že jeho zlomenina je čistá, tudíž budeme možná potřebovat jen sádru. Přešetřila jsem mu jí a zjistila jsem, že měla pravdu. Teď stále existuje řada věcí, které se mohou pokazit - může mít infekci, kost se nemusí správně zahojit nebo další věci. Ale .. já si myslím, že tvůj kůň bude v pořádku."

Vydechla jsem úlevou a úsměv se mi nekontrolovatelně šířil po tváři. Podívám se na veterinářku, Riley.

,,Děkuji vám mnohokrát," zašeptám.

,,Je to moje práce," vřele mi odpoví.

Po delší odmlce se zeptám ,,Můžu ho vidět?"

,,Ano, ale je teď v bezvědomí a nemůžete tam vzadu stát příliš dlouho -  potřebuji mu nandat sádru." odpoví mi Dr. Fay.

Carter mě zaveze ke dveřím, kam nás Dr. Fay navede. Jakmile vstoupíme, okamžitě ho uvidím. Jsou na něm připojené dráty, má stehy, bandáže a jeho oči jsou zavřené.

Ale je živý.

A to je vše co potřebuji.

Ty dlouhý kapitoly mě ubíjej! :D já se vždy těším co všechno je ještě čeká, ale než se doberu konce tak to trvá tak dlouho :'D. V prvé řadě se vám chci omluvit, že jsem považovala Riley za kluka (klučičí jméno), ale vyklubala se z ní holka, tudíž jsem to v obou kapitolkách přepsala, aby to souhlasilo :).