On our own

35. Část

Po spoustě (a spoustě) pláče, si všimnu, že vody postupně přibývá.

Polohlasně kleji, a držím Ezhnovu hlavu, tak aby se neponořila do stále stoupající vody.

I když je Ezhno sotva při vědomí, začne přecházet do paniky. Začne hrabat nohama, když se snaží zvednout a já ho nemůžu zastavit, bez ohledu na to jak moc se snažím.

,,Ezhno, děláš to ještě horší," vykřiknu. Uslyší panickou hrůzu v mém hlase a zdá se, že na chvíli zastaví svůj pohyb.

,,Prosím chlapče, prosím zůstaň v klidu." prosím ho, než se můj hlas ztratí v slzách.

Vidím, že to chtělo hodně jeho sebeovládání, ale přestal se hýbat, z větší části. Každých pár sekund se budou jeho nohy škubat, ale je to lepší než jeho předchozí stav prudkého mrskání a mlácení.

,,Všechno to bude v pořádku," uklidňuji ho, doufajíce, že moje slova vyzněla pravdivě. 

Po dobu která se mi jeví jako věčnost mu držím hlavu nad vodou, zatímco se voda zvedá tu a tam mu zamumlám soucitné slovo. Nevím jak dlouho ještě vydržím ho takto držet. 

Brzy budu dotlačena na hranici stoupající vodou a nebudu schopná ho zachránit.

Pane bože, Cartere vrať se brzy. Potřebuji tě.

Nemohu přijít o svého koně. Nesmí zemřít. A já ho nemůžu zachránit bez pomoci. Cítím se tak bezradně, protože voda stále stoupá a já musím sáhnout hluboko pro sílu, abych vydržela držet Ezhnovu hlavu nahoře.

Udělám cokoliv, abych ho zachránila, i kdyby to znamenalo, že nezachráním sebe.

--------------------

Carterův pohled

Dům je konečně v dohledu, ale já nenechám Chestera zpomalit ani na vteřinu. Vím, že je unavený, vím a cítím se hrozně, že ho ženu tak moc.

Ale ona je v nebezpečí a já jí nemůžu ztratit - ne znovu.

Zastavím koně před dveřmi a rychle sesednu. Skoro rozmlátím dveře, když jimi vrazím dovnitř tak silně.

,,Cartere, co to-" začne můj táta nadávat. Zastaví se uprostřed věty, když mě uvidí. Musím vypadat jako blázen - tedy spíš se tak cítím.

,,Je tam Ezhno - našli jsme ho - je zapletený do ostnatého drátu a-" mluvím nesouvisle a pak zmlknu.

,,Taylor ho neopustila - jsou v lese asi 1 a půl míle na východ od Sycamorské dálnice.

,,Dobře, pojďme," řekne, jeho obličej zbledne. Vezme klíče z pultu a zamíří ven k autu a cestou vezme kleště na drát. Děkuji bohu, že přepravník je už zapojený za tátovo velké, černé nákladní auto.

Během několika minut už rychle ujíždíme po silnici a já doufám, že nejedeme příliš pozdě.

Nesmím jí ztratit - a kdyby ten kůň umřel, bez pochyb vím, že by si lehla a zemřela spolu s ním.

Takže bez ohledu na to jak divoký a temperamentní je, nemohu ztratit Ezhna - bylo by to stejné jako kdybych ztratil jí.

Drama pokračuje .... co myslíte jak to s nimi dopadne?