On our own

36. Část

Taylořin pohled

Zvuk pneumatik stříkajících stále stoupající vodu, ve mě vyvolá pocit úlevy.

Uvidím řítit se sem nákladní auto Carterova otce a za sekundu už ke mě běží Carter.

Voda je kalná a je těžko vidět kde je drát o který se Ezhno zachytil.

,,Carter, dostaň ho ven," prosím ho.

Přikývne a vezme si od svého táty kleště na drát. A potopí se přímo pod vodu. Chvíle než se vynoří mi připadá jako celé hodiny.

,,Ještě zbývá osvobodit jednu nohu," informuje mě Carter, předtím než se znovu potopí.

Uchopím Ezhnovu ohlávku. Divím se, že měl dokonce ohlávku - ajó, musel jí mít, když se ho snažili dostat pryč 

,,Hoďte mi vodítko," Zařvu a Carterův táta mi ochotně vyhoví hozením ho ke mě.

Přicvaknu ho k Ezhnově ohlávce a čekám až se objeví Carter.

Co když tam uvízl? Oh prosím, prosím nech ho se vynořit.

Jakmile uvidím jeho obličej, spadne mi kámen ze srdce. Na okamžik jsem měla opravdu strach.

Mlčky mu podám vodítko. Pochopí a snaží se Ezhna přimět jít k přepravníku. Rozšíří se mu nozdry částečně strachem, ale taky vyčerpáním. S použitím každého kousku zbývajících sil a silné vůle, pomalu šel směrem k přepravníku. Jakmile se tam dostal, zkolaboval na podlahu. Ale aspoň je volný, a v přepravníku.

,,Pojď Taylor, vody přibývá a my musíme jet." 

neuvědomila jsem si, že voda je tak vysoko. Auto je na výše položeném místě než já, ale tam kde stojím já mi je voda až po krk.

Dobře, že se sem dostali kdyby ne, já nebo Ezhno bychom byli ve velkých potížích.

Začala jsem se plahočit směrem k autu, když mi ostrá bolest projela pravou nohou. Znovu za ní potáhnu, ale výsledek je stejný. Zařvu bolestí když, se na hladině začne objevovat červená barva - krev.

,,Cartere, myslím, že jsem uvízla." Zalapám po dechu, v mém hlase se zrcadlí panika. Ostnatý drát se mi dostává hlouběji a hlouběji do nohy, ačkoliv vím, že to dělám ještě horší, bojuji s ostrým kovem.

Carterovi oči se rozšíří strachem, když se potápí. Voda je teď tak vysoko, že musím trochu zaklonit hlavu dozadu, abych mohla dýchat.

Carter vyplave, aby se nadechl. A pak se potopí zpět. Za chvilku mi voda přeteče přes hlavu.

Předtím, než se celá ponořím se pořádně nadechnu. Jak mě voda obklopuje, nemohu se zbavit dojmu, že to může být můj poslední nádech.

Autorka nás napíná až k prasknutí :D, doufám, že to dobře dopadne. A zároveň se Vám moc omlouvám, že mi tento díl trval tak dlouho, ale jak jsem psala, čím déle je teď světlo tím méně se tmu pravděpodobně bude věnovat, takže doopravdy nevím jak to teď s mou aktivitou bude :\.