Nedorozumění

Oops

Zapojila jsem sluchátka do mobilu, a to už mě uvítala známá písnička „Show Me How You Burlesque" z filmu Varieté. Do rytmu jsme si podupávala nohou, zatímco jsem sledovala ubíhající krajinu za okny autobusu. Píseň se po chvíli přepnula, ale já tomu nevěnovala pozornost a dál si tiše pobrukovala. Mobil jsem měla schovaný v kapse u bundy, proto mi nějakou dobu trvalo, než mi došlo, že mi někdo vlastně volá.

„Ano?" zvedla jsem to.

„Dobrý den, mluvím se slečnou Slattery? Tady sázková kancelář, voláme kvůli výhře," ozvalo se z druhé strany.

„Velmi vtipné. Uvědomuješ si, že mám tvoje číslo uložené už asi někdy od druhého týdne v prváku? Což je asi tak nějaký tři roky?" zeptala jsem se Grace se smíchem.

„Fajn," zasmála se, „něco potřebuji. Poradit." Na pár dlouhých vteřin se odmlčela. „Pamatuješ na Jamese?" Jako by snad někdo mohl zapomenout. Zrovna jeho nos jsem měla celý den na mysli. „Pozval mě ven." Úsměv mi zamrzl na tváři.

„A?" zajímala jsem se, leč jsem netoužila vědět podrobnosti. „Víš přece, že má holku," upozornila jsem jen tak mimochodem.

„No právě. To je to. Ne, že by mě přímo pozval ven, ale vyznělo to tak," pokračovala.

„Co přesně řekl?"

„No... chtěl půjčit nějaké sešity do školy. A ptal se, jestli nemám čas někdy po škole, že by potřeboval doučit matiku," vysvětlila. Jen co skončila, začala jsem se smát na celý autobus.

„Grace? Z matiky sotva procházíš, proč by po tobě něco takového chtěl?" udivila jsem se. Jelikož neodpovídala, došlo mi, že to myslí vážně. Zvedla jsem se z místa a nachystala se ke dveřím, protože se blížila má zastávka. „Co přesně po mně teda chceš?" ujistila jsem se tiše. Prosím, jen ať po mně nechce, ať jí pomůžu ho získat. Prosím. Vážně prosím.

„Že bys mě naučila matiku?" otázala se nevinně.

„Snažím se tě to naučit už druhý rok. A vůbec to nepomáhá. A navíc, vždyť on ani matiku letos nemá. Má přece společenský vědy. Se mnou," nechápala jsem.

„Přesně to mi vrtá hlavou. Když jsem se ho na to zeptala, tak to jen odmávl rukou," přidala se. Vystoupila jsem, během čehož jsem vrazila do nějakého kluka.

„Pardon," špitla jsem jen tiše a zase se věnovala Grace. „Zlato, jde o tohle. Dokud si nezjistíš, proč chce umět matiku, tak nemám nejmenší důvod ti pomáhat ho získat," řekla jsem hned.

„Získat ho?" zasmála se nervózně. „Neblázni, sama jsi říkala, že má holku," dodala jen.

„Ale?"

„Ale... Víš, on je docela sladký. Ten jeho úsměv, když se usměje," zasnila se. A ten jeho křivý nos, plná ústa, dokonale hnědé oči, roztomilý pohled, když něco myslí naprosto vážně, doplnila jsem ji v myšlenkách.

„Ale je zadaný," řekla jsem nahlas.

„Ale je zadaný," zopakovala. Nechtěla jsem, aby nastala chvíle ticha, tak jsem akorát zrychlila svou chůzi a během pár vteřin stála u dveří.

„Grace, už jsem doma. Pak ti napíšu. Čau, čau," rozloučila jsem se, a aniž bych počkala na odpověď, vypnula jsem to.

Jen co jsem vešla dovnitř, připojila jsem se na internet a ve stejnou chvíli mi přišla zpráva na Messenger. S úsměvem, že to bude nějaká z kamarádek, jsem chtěla otevřít ikonku, ale nedokázala jsem to udělat. Nebyla tam fotka ani jedné z holek. Ale Jamese s jeho přítelkyní. Jeho profilová fotka.

Koukala jsem na to snad pět minut. Když to otevřu, bude to hned vědět. Když to nezobrazím, bude to vypadat, že ho ignoruji. Když to ale neudělám, tak se nedozvím, co po mně chce. Nádech, výdech. Zpráva začínala naprosto jednoduše. Prosté „ahoj".

James: Ahoj, mohl bych tě jen poprosit, jestli bys mi zítra půjčila své podklady do ekonomiky? Ty své jsem někde ztratil a vytisknout si je můžu až zítra odpoledne, dneska už se k tomu nijak nedostanu. :)

Teď už ho ignorovat nemůžu. Musím mu odepsat. Jenže co? Stokrát jsem začala psát, ale pokaždé to smazala. Jednou to znělo moc nadšeně. Podruhé zase až příliš znuděně. Pak zase moc drze, ironicky, arogantně. Nakonec jsem odepsala naprosto jednoduše.

Já: Jasně, žádný problém. Stejně je mi to až do poslední hodiny k ničemu. :)

Sotva jsem to odeslala, měla jsem pocit, jakoby mi srdce mělo vyskočit z hrudi. Proč se tak nervuješ? Chce si jen půjčit zápisky. Nic víc. Sotva jsem si ale vzpomněla na školní výlet, na kterém jsem to s alkoholem trošku... přetáhla, začalo mi to vrtat v hlavě. Co když si se mnou chce promluvit právě o tom? A hledá jenom záminku? Mobil opět zavrněl.

James: Paráda. Tak zítra v osm před naší třídou? :)

Já: Dobře. Budu tam.

Ve třídě jsme byli rozdělení na dvě poloviny, podle příjmení. A jelikož on byl James Davison, byl v první polovině, kdežto já - Kate Slattery - v té druhé. Takže bylo docela logické, proč napsal mně. Neměla jsem s ním první hodinu. Ale na druhou stranu se bavil snad se všemi, jen ne zrovna se mnou. Tak proč zrovna napsal mně?

Nevydržela jsem to a napsala ještě Sarah, která sdílela můj šok. Na výletě jsem totiž všem roztrubovala, jak je James roztomilý. A jelikož si polovinu noci pořádně nepamatuji, tak se bojím, že jsem to nakonec řekla i jemu. Jenže zatím to nevypadá, že by se něco takového vůbec stalo. Nebo to alespoň vůbec nedává najevo.

Zhluboka jsem se nadechla, vydechla a chvíli se snažila uklidnit. Nic se přece neděje. Není jediný důvod se kvůli tomu stresovat. Bude to naprosto normální školní den.

-----------------------------------------------------------------

Guys, nejspíš právě teď zkouším štěstí. Už hodně dlouho si někam pro sebe píšu různé příběhy (a že jich už je docela dost), ale nikdy jsem je nikam nezveřejnila. Tak si říkám, že je nejspíš čas na změnu.. kdo ví, třeba mi to nakonec půjde líp, než si myslím. :)

Budu strašně ráda, když mi necháte nějakou odezvu - jakoukoli. Ať už kladnou či zápornou. Věřte mi, potřebuji to jako sůl. Takže si moc ráda vyslechnu každý názor. :)

Každopádně.. hlavně je to takové moje odreagování, když už je toho na mě moc, tak třeba to bude dobré odreagování i pro vás. :)

xox
Pupu (jak mi občas říká kámoška :D)

P.s. Tohle je jen takový mírný rozjezd. :)