Nedorozumění

Everything's alright now

Je to tu. Dlouho očekávaný konec. Enjoy it guys.  :') ❤

----------------------------------------------------------------------

„Nejsem blázen!" zopakoval jsem snad posté. S každým dalším slovem jsem začínal ztrácet trpělivost, ale nikdo mě nechtěl poslouchat. „Přece sakra vím, co jsem viděl, ne?" rozkřičel jsem se na celou nemocnici.

„Prosím, musíte se uklidnit, někoho vám chci ukázat," snažil se mě marně uklidnit lékař, který byl ještě před pár vteřinami na sále a zachránil oba životy.

„To už jste mi říkal, odvedl jste mě na sál a obě žily, Kate i její dcera," upozornil jsem tentokrát mírnějším tónem, ale přesto to ve mně vřelo vzteky.

„Nate," posadil se vedle mě na židli, „nic takového se nestalo. Teprve teď jsme skončili, až teď jsem přišel za vámi."

„Jasně, takže si tu asi vymýšlím, co?" Nemohl jsem déle sedět, proto jsem se zvedl a přešel těch několik kroků k sálu a prudce otevřel dveře. „Jak bych asi jinak mohl vědět, kudy se sem dostanu? A jak bych asi jinak věděl, že támhle leží ta malá a na operačním stolem Kate, která se na mě usmíva-" zarazil jsem se v polovině věty a zíral do zcela prázdné místnosti. „Ale... bylo to tu, to všechno, všichni," stál jsem si na svém.

Na rameni mi přistála ruka chápajícího doktora. „Pojďte se mnou, prosím," zažádal, přičemž mě vedl na druhou stranu nemocnice. Došli jsme k pokoji plného miminek, mezi nimi dvě nebo tři zdravotní sestřičky. „Podívejte ses hned na tu první postýlku," poukázal na malou spící holčičku.

„To je přesně ona!" zaradoval jsem se a zadoufal, že je v pořádku i Kate. „Kde je Kate?" Jeho výraz vypovídal za vše. Do toho dne jsem se držel pravidla, že naděje umírá poslední. Od té chvíle jsem o tom však začal pochybovat. „Ale ona..." zašeptal jsem směrem k malé holčičce, jako kdyby ji to snad mohlo vzbudit.

„Je mi to líto. Nedalo ses nic dělat, porod proběhl s mírnými komplikacemi, ale dítě jsme zachránili. Co se týká slečny Slattery... Už předtím bylo jisté, že nepřežije. Měla umřít už dávno, ale její tělo ještě podporovalo určité funkce, které dítě držely při životě..." pokračoval dál, ale já ho přestal poslouchat.

Přemýšlel jsem nad vším a nad ničím zároveň. Nad Kate a nad tím, jak jsme si zpočátku jen psali. A pak jsem ji potkal v tom parku s Jamesem a myslel, že toho idiota na místě zmlátím. Nic jsem jí neřekl. Dlouhé měsíce jsem se choval jako její nejlepší přítel a doufal, že ve mně vidí i něco víc než jen to. Ale ona měla oči zaslepené láskou k Jamesovi, který na ni neměl nejmenší právo.

Poté co jí zlomil srdce, chtěl jsem udělat jediné. Zmlátit ho. Nějakou velkou tyčí. A zahrabat ho hluboko pod zem, abych se už v životě nemusel podívat do jeho očí. Nic z toho jsem neudělal, jen se snažil být pro Kate tím nejlepším, co ji v životě potkalo.

Nemohl jsem uvěřit, že nikdy neuvidím její rozzářené oči. Nikdy ji ve skutečnosti neuslyším smát se. Nikdy si neodpustím, že jsem v sobě nesebral tu odvahu a nepřiznal se Kate ke všemu, co jsem provedl. Mohl jsem s ní strávit tolik času, kolik jsem ho ztratil. Ale poznal jsem ji lépe, než kdokoli jiný. Poznal jsem pravou Kate, tu milou osobitou dívku, která nedá dopustit na své přátele. Která by nikdy neublížila ani mouše a udělala vše, aby pomohla ostatním lidem.

Chtěl jsem s ní být. Strávit s ní alespoň část života. Pomáhat jí, kdyby si s něčím nevěděla rady. Stát při ní, když by byla na dně. Slibovat jí věrnost, až bych s ní stál při oltáři. Držet ji za ruku, až by přiváděla na svět své první dítě. Naše první dítě. Sdílet s ní vše, co bych měl na mysli.