Nedorozumění

Don't ever do it again

„Jestli do pěti minut neotevřeš ty dveře, tak je prostě vykopnu!" probudila mě máma za dveřmi. Dva dny jsem už nevylezla z pokoje, protože jsem neměla náladu se s nikým bavit. Nějak na mě všechno dopadlo a já doufala, že když se prostě schovám, tak se všechno jako mávnutím kouzelné hůlky vrátí do pořádku.

„Běž pryč," odpověděla jsem a nepřítomně se koukla z okna. Opět se ozvalo velice důrazné zaťukání na dveře.

„Okamžitě mi otevři, Kate," zopakovala, tentokrát opravdu výhružně. S povzdychem jsem tedy vstala z postele, odemkla a zase se vrátila zpět. Ve vteřině se dveře otevřely a dovnitř vešla vzteklá máma.

„Jako co si myslíš? Že se zamkneš, nebudeš na nic reagovat, jíst, pít, s nikým se nebudeš bavit? A ani neřekneš, co se stalo?" vyjela okamžitě a přešla k mé posteli, na kterou si sedla a hned poté přiložila svou ruku na mé čele. „Horečku nemáš, tak co se děje?" uklidnila se, ale přesto u mě stále seděla.

„Nic," odvětila jsem jen a dál pozorovala první padající vločky venku za okny. Na to, že za měsíc mají být Vánoce, se ten sníh nějak nevydařil. A ještě ke všemu jsem ještě vůbec nezačala myslet na dárky.

„Je v tom kluk, co?" uhádla vědoucně. Přesto jsem však stále zapírala a předstírala, že se nic neděje. „Mimochodem, zvedneš to nebo jak?" zeptala se po chvíli, kdy mi již po několikáté začal vyzvánět mobil. Obrazovka hlásila „James Davison", ale já mobil jen otočila obrazovkou dolů a dál se tomu nevěnovala.

„To je jedno," odsekla jsem. Máma ještě chvíli zůstala sedět na posteli, ale nakonec se zvedla a s posledním pohledem za sebou zavřela dveře. Slyšela jsem její kroky, ale nakonec i ty utichly a já zůstala zase sama se svými myšlenkami.

Mobil oznámil příchozí zprávu právě ve chvíli, kdy jsem se rozhodla vyjít z pokoje. Váhala jsem, zda se podívat nebo ne. Natáhla jsem se pro něj a chvíli jen koukala na blikající světélko oznamující upozornění. Opatrně jsem naťukala bezpečností kód a viděla všechny ty zmeškané hovory a nepřečtené zprávy. Všechny od Jamese.

Opět jsem přístroj položila na poličku, aniž bych se na něco z toho podívala, a po dvou dnech zase vylezla z pokoje. Sotva jsem došla do kuchyně, slyšela jsem mámu, jak se s někým baví. Nakoukla jsem tedy do obýváku a na gauči zahlédla sedět kluka. S hnědými vlasy. Otočil se a jeho oči se rázem rozjasnily. Hnědé nádherné oči. James.

„Co tu děláš?" začala jsem zostra a založila si paže na prsou. Nenapadlo mě, že by tu někdo kromě mámy mohl být, tak jsem se ani neobtěžovala obléct nějaké normální oblečení. Nebo podprsenku.

„James se přišel podívat, jestli s tebou něco není," poznamenala máma s přísným pohledem říkajíc buď slušná. Nahodila jsem rádoby úsměv a znovu se podívala na neočekávaného návštěvníka.

„Jsem v pořádku, nic mi není, můžeš za se odejít," odpověděla jsem, otočila se na patě a odešla zpátky do kuchyně, kde jsem si nalila sklenku vody.

„Nezvedala jsi mi mobil, nevěděl jsem, co se děje," omluvil se James, když za mnou přišel do kuchyně. Máma někam záhadně zmizela, jen jsem slyšela klapnout domovní dveře. Paráda. Prostě skvělé.

„Třeba s tebou nechci mluvit, to tě nenapadlo?" Snažila jsem se znít mile, ale spíš to znělo otravně. A falešně.

„Napadlo. Ale to bys mi potom nevolala a netipla to ještě předtím, než jsem vůbec mohl odpovědět. Třeba s tebou chci mluvit, to tě nenapadlo?" obrátil to proti mně. Prudce jsem se k němu otočila, protože doteď jsem k němu stála zády.