Nedorozumění

Positive

Začali jsme se s Jamesem hádat. Nejdříve to bylo kvůli naprostým blbostem, ale pak už to bylo kvůli mému chování. Tedy údajnému chování. Vyčítal mi všechno, co jen šlo a vůbec nebral ohledy na mě samotnou.

Byla zrovna sobota odpoledne, když jsem u něj zase trávila čas. Tentokrát to ale bylo jiné než jindy. Téměř se se mnou nebavil, byl odtažitý, nenechal mě ani, abych se jej jen dotkla.

„Jamie, co se s námi děje?"

„Bože můj, ty jsi tak nesnesitelná," odsekl jen a dál to nekomentoval.

„Co?" nechápala jsem. Byla jsem úplně mimo mísu.

„Slyšela jsi. A dej mi pokoj," odbyl mě. Od toho dne jsme se spolu nebavili, ale já na něj dorážela den ode dne víc a víc. Ne, že by to snad něčemu pomáhalo. Spíš jen našemu oddělení. Každým dalším dnem jsem si byla čím dál bližší s Natem, vynahrazovala jsem mu ten čas, co jsem byla jen s Jamesem a jemu se příliš nevěnovala.

Psali jsme si od chvíle, kdy jsme se vzbudili, až do poslední vteřiny, než jsme už oba unavení pozdě v noci usnuli. S Jamesem byl náš rozchod již oficiální. Co mě na tom ale zarazilo nejvíc, že se okamžitě dal dohromady s Grace. Sledovala jsem jejich obličeje každý den, ale nikdy tomu nevěnovala extra pozornost. Jenže každý má občas den blbec, a ten můj padl na ten nejhorší den, co mohl.

„Můžeš aspoň přestat předstírat, žes mě nemilovala?" pronesla jsem směrem k Jamesovi, který si s Grace až příliš aktivně vzájemně prozkoumávali svá ústa. Oba na mě stočili své pohledy, stejně tak i zbytek třídy.

„Ty jsi... Nikdy jsem tě nemiloval. Ty seš tak naivní, až to bolí," zasmál se. Další slova z něj padala jako ze stroje a já si připadala, že se mé srdce rozpadlo na milion kousíčků. Až když zmínil sázku, zadržela jsem dech a čekala, co dodá. Ale on nic.

„Jaká sázka?"

„Že tě dostanu do postele. Co myslíš, jak jsme se asi mohli vsadit? Že na tebe promluvím?" Byl na mě hnusnej. A já si v tu chvíli nebyla jistá, jestli se přetvařuje jen teď, aby vypadal dobře před svými kamarády, nebo jestli se přetvařoval celou tu dobu.

„Kdo?" procedila jsem mezi zuby.

„Kdo myslíš? Evan," řekl to tak, jako bych to snad měla chápat. Jenže já nechápala absolutně nic. „Ale víš co? Když už jsme k sobě tak upřímní... V posteli jsi stála za nic." Sotva to dořekl, celá třída propukla v hlasitý smích, někteří si na mě začali ukazovat, jiní si s Jamesem plácli za jeho dobrý „stěr", ale zbytek spolužáků mě okamžitě začali pomlouvat. Ten den to vše bohužel jen začalo.

Další dny přišly a zase odešly, ale já se nepozastavovala nad tím, že bych snad měla něco dělat. Většinu dní jsem proležela v posteli a brečela, popřípadě už jen seděla a koukala z okna, protože jsem už neměla co brečet.

Asi dva týdny poté, co jsem se dozvěděla tu krutou pravdu, mi bylo po probuzení neskutečně špatně. Okamžitě jsem letěla do koupelny, kde v záchodové míse skončila večeře z předchozího dne. Ne, že bych snad nějak moc jedla. Sváděla jsem to na nějakou obyčejnou virózu, ale mé chování od té doby bylo až příliš zřejmé. Stačil jeden jediný test, který mi změnil život z minuty na minutu.

S těžkým dýcháním a téměř zastaveným srdcem jsem seděla na vaně a koukala na tu vzácnou tyčinku. Bylo to nepříjemné čekání, ale nakonec se políčka vybarvila. Obě dvě. Dvě čárečky.

Vešla jsem k Jamesovi domů a ztuhle postávala na místě. Stačilo, aby pohlédnul na test v mé ruce a bylo to, jako kdyby ho snad zasáhnul elektrický proud. Znechuceně se mi podíval zpátky do očí a zdálo se, že nemá daleko od útěku.

„Co je to?" zeptal se obezřetně.

„Pozitivní," špitla jsem nepřítomně.

„To nemůže být pravda, přece jsi brala prášky," osočil se na mě. Překvapeně jsem se na něj podívala.

„Takže za to můžu já? To mi tu chceš říct?" nechápala jsem.

„A já snad?" divil se se smíchem. „Co já vím, s kým dalším ses kurvila," dodal.

„Já... nevím, co mám dělat," přiznala jsem se. Na jednu stranu jsem doufala, že když se to dozví, tak mě v tom podpoří. Že bude se mnou celou tu dobu, že budeme spolu vychovávat malou Elizabethku nebo malého Christiana. Jenže jeho reakce ani zdaleka nevypadala tak, jak jsem si během těch pár minut mohla byť jen představit.

„Co by? Dáš to pryč." Řekl to tak stručně a jednoduše, jako kdyby to snad i tak jednoduché bylo.

„Pryč? Ale... je to živý tvor," podivila jsem se a opatrně se pohladila po bříšku. Nemohla bych tomu malému ublížit. „Možná, že bychom mohli spolu..." navrhla jsem, co nejtišeji to šlo. Doufala jsem. Vážně jsem doufala, že třeba vezme svá slova zpátky. Ale v tu chvíli na mě koukal jako na největšího idiota na světě.

„To si ze mě utahuješ, ne?" zasmál se. „Spolu co? Spolu to malý vychovávat? To sis myslela? To jsi vážně až tak moc naivní?" posmíval se mi. Na nic jsem nečekala. Otočila jsem se a zmizela z jeho okolí. 

---------------------------------------------------------------- 

Ooookay. Please, don't kill me. O:) 
Vím, že je to kratší než obvykle, ale to protože se blížíme ke konci. :)

Love ya. :')  

xox
Pupu