Nedorozumění

Když se daří, tak se daří

Bože můj. Měla jsem pocit, že se nenadechnu. Celou noc se mi zdálo o tom, jak se mě James stále dokola ptal, jestli bych s ním někam chtěla jít. Vzbudila mě až zpráva od Grace, ve které mi připomínala svou včerejší prosbu. Čímž mi v ničem nepomohla.

Takže když jsem se přesně v osm zvedla z lavičky na chodbě, abych šla k naší třídě, nevěděla jsem, jak se dýchá. A chodí. A mluví. A byla jsem celkově v háji. Jen co jsem udělala pár kroků, on právě ze třídy vyšel. Vyděšeně jsem čekala, co řekne a co nakonec bude chtít.

„Ahoj," pozdravil mě s úsměvem, zatímco já ještě stále zjišťovala, jak se dýchá. Tiše jsem ho pozdravila a bez přemýšlení mu do rukou vrazila papíry. „Díky." Znovu se na mě usmál. „Já si tě pak někde najdu a vrátím ti to," dodal, načež se otočil a zase odešel zpátky do třídy.

Já tam ještě chvíli stála na místě a teprve až v tu chvíli zjistila, že jsem mu vlastně nic neřekla. Jak typické. „Jasně, vždyť to nespěchá," zamumlala jsem a vracela se zpátky k lavičce pro své věci a do třídy na hodinu.

„Tak co? Co chtěl? Říkal něco s tím výletem?" vyzvídala Sarah v momentě, kdy zazvonilo na přestávku a ona vyběhla z hodiny, kterou měla s Jamesem. Jak já jsem jí ty hodiny záviděla. Samozřejmě, některé hodiny jsme měli společné jako celá třída, ale moc jich nebylo.

„Ne," odpověděla jsem stručně. Jenže to jí nestačilo.

„A co ti teda říkal?" zeptala se znovu. Hlasitě jsem si povzdechla a zatáhla ji za roh na jednu z laviček.

„Znáš mě, jak vždycky stresuju. I kvůli blbostem," začala jsem. „Takže jsem mu prostě strčila papíry do ruky, všechno mu odkývala a on pak odešel. Nic víc."

„A?" dožadovala se dál.

„Jo, přiznávám, že má vážně dokonalý úsměv," přiznala jsem a zasmála se. Ve stejnou vteřinu se najednou objevil přede mnou a já jen doufala, že nic neslyšel.

„Díky za půjčení, fakt mi to pomohlo." Vrátil mi papíry a koutky jeho úst se mírně vytáhly nahoru. Ještě chvíli se na mě díval, jako kdyby snad chtěl ještě něco říct, ale nakonec se ještě jednou usmál a odešel.

„Dýchej, Kate," upozornila mě Sarah. Neuvědomila jsem si, že jsem po celou tu dobu zadržovala dech. „Mimochodem... vypadal, že ti chce ještě něco říct," podotkla s pozvednutým obočím.

„Neříkej," odvětila jsem ironicky. „Ale nic mi nechtěl říct," řekla jsem vzápětí. „Co by mi taky mohl chtít? Ale to je jedno. Víš, co by mě spíš zajímalo? Že Grace mi včera volala s tím, že ji poprosil o pomoc s matikou. Chápeš to? Na co on potřebuje matiku? Proč by ji zval ven?" pokračovala jsem.

„Víš... on je totiž nezadaný," odpověděla neurčitě. Spíš to jen tak zabreptala, jako by to snad ani nebylo důležité.

„Cože je?" zareagovala jsem okamžitě. „Vždyť s tou svou byli snad... dva roky určitě, ne?"

„Vlastně tři. Ale jo, někdy minulý týden se rozešli s tím, že už jim to spolu prý neklapalo," vysvětlila. Bylo to, jako by ve mně právě vzrostla jiskřička naděje. „Tak nejspíš proto o to Grace požádal," dodala. Jasně. Grace. Rozhodně. Nahodila jsem úsměv a přikývla.

„Jasně, to dává smysl," odpověděla jsem rádoby nic. Zazvonilo na hodinu, tak jsme se zvedly a odešly do třídy, kde jsem ze svého místa měla perfektní výhled přímo na Jamese.