Nedorozumění

Who are you?

Vzbudila jsem se, což byla dobrá zpráva, ale dle mé hlavy rozhodně ne. Bolela mě, kde jen mohla, až mi přišlo, že mi snad každou chvílí vybouchne. Stěží jsem se posadila a podívala se po pokoji na ostatní holky. Všechny zatím spaly, proto jsem zašmátrala někde pod postelí a konečně našla svůj mobil, který hlásil dvě zprávy na messengeru od holek z vedlejšího pokoje, zda jsme už vzhůru.

Opatrně jsem nohy spustila dolů z postele a zároveň zahlédla všechen ten nepořádek po předchozí noci, o který se již nikdo nestaral. Pomalu jsme vstala, přičemž se mi celý svět zamotal, ale ustála jsem to. Našla jsem papuče, zabořila do nich chodidla a s údivem zjistila, že mám jen jednu ponožku. Kam zmizela ta druhá... To nejspíš zjistím až později.

Vyšla jsem z pokoje, zaťukala na vedlejší dveře a bez počkání vešla dovnitř. Lucy a Paige obě seděly na posteli a něčemu se zrovna smály, ale v momentě kdy si mě všimnuly, začaly se smát znovu. Potichu jsem za sebou zavřela dveře, neurčitě se poškrábala na hlavě, přičemž jsem na dotek cítila rozčepýřené vlasy do všech možných strach. A totálně zacuchané. Nechala jsem vlasy být a svalila se k Paige na postel.

„Mě tak bolí hlava," zaskučela jsem. „A záda a nohy a ruce a všechno." O to víc se holky začaly smát, ale stále dost potichu na to, aby nevzbudily nikoho na chatě.

„A divíš se? Včera jsi všem perfektně předvedla, jak funguje gravitace," vysvětlila mi Lucy. „Hlavně na schodech," dodala. Jasně, na schodech. Chtěla jsem jí do pokoje, ale najednou jsem ležela na zemi. Vlastně na schodech. Hlavou směrem dolů, zády přímo na jednom schodu.

„Jasně, pamatuju si to," odvětila jsem nepřítomně.

„Vážně? Co všechno si pamatuješ?" zajímala se Paige s vědoucným úsměvem.

„Samozřejmě, že všechno," odsekla jsem docela nepříjemně. „Sorry, fakt je mi blbě," omluvila jsem se vzápětí.

„A přitom jsi zvracela včera," řekla jakoby mimochodem Lucy. Do háje. Sice jsem si to pamatovala jen tak matně, přikývla jsem na znamení, že si to pamatuji. „A rozbila jsi dvě sklinky, to taky víš?" pokračovaly holky.

„Jo, to si pamatuju moc dobře. Chtěly jste mi polívat hlavu. Vlastně jste mi ji jednou už polily," zamručela jsem. „A Grace se o jeden střep řízla, to taky vím," dodala jsem, když chtěly něco říct.

„A to o Jamesovi víš?" pronesla se zájmem v očích Paige.

„Ehm... O Jamesovi?" zeptala jsem se. Co jsem provedla? Nebo on? Nebo snad spolu? Do háje s alkoholem, už nikdy nebudu pít.

„Říkala jsi, jak je strašně roztomilý," připomněly mi. „A pořád jsi to opakovala dokola. A když jsme se tě ptaly na Petera, tak jsi říkala, že ten se může jít zahrabat." To snad ne.

„To jsem vážně říkala nahlas?" zděsila jsem se. „Já měla celou tu dobu za to, že jsem si to jen myslela," vyřkla jsem zmateně. „Prosím, zakopejte mě," zaskučela jsem.

Následovalo dalších několik otázek ohledně toho, co všechno si pamatuji, a na co jsem už stihla zapomenout, ale hlavně jsem přemýšlela nad tou mou, pro všechny zábavnou, řečí o Jamesovi. Jen jsem doufala, že holky byly jediný, kterým jsem to řekla, a že jsem to jak nějaká blbka nevytrubovala celé třídě.

Když jsme asi o hodinu později šly na snídani, holky z mého pokoje už byly také vzhůru. Bohužel pro mě jsem se dozvěděla, že jsem to říkala vlastně i jim. To už je šest lidí, kteří o tom vědí. Sotva jsem vešla do jídelny, všechny pohledy se stočily ke mně. Sice tam byly jen další čtyři spolužačky, ale i to stačilo. Co všechno věděly? Řekla jsem to snad i jim? Doufala jsem, že rozhodně ne.