Nedorozumění

Hey, I'm Lucas

 Nemohla jsem si dovolit nepotěšit Vás na tak speciální den, jako je dnes. :) Ssmozřejmě Vám přeji všechno nejlepší do nového roku, mnoho příležitostí splnit si své sny, štěstí, lásku, ale samozřejmě zdraví! :)

xox
Pupu

-----------------------------------------------------------------

Uběhlo několik dalších dní, ale všechny ve stejném duchu. Ráno jsem chvíli po probuzení vypadla z domu, dala si snídani se Sarah, celé dopoledne a odpoledne strávila s Jamesem a večer si psala s Otravou. Stalo se hned několik věcí.

Otrava nebyl Dave, tím pádem Otrava se nebavil se Sarah. Jenže jak pak mohl vědět, že jsem to já v té kavárně tenkrát? Takže jsem se každým dalším dnem snažila zjistit, kdo to vůbec je, přestože v posledních pár dnech jsem už na to nebrala takové zřetele.

S Jamesem se něco změnilo. Už to nebyl kluk, po kterém jsem tajně toužila. Stala se z něj osoba, bez které jsem nemohla vydržet ani jeden jediný den. Nedalo by se říct, že jsme spolu chodili, ale jen kamarádi jsme taky rozhodně nebyli.

Když jsem ráno chtěla provést svůj pravidelný rituál – snídaně, James, Otrava – uvědomila jsem si, že je vlastně pondělí. Pondělí v novém roce. A já mám školu. S několikaminutovým zpožděním jsem tedy nakonec dorazila ke škole, ale nebyla jsem jediná. Před školou na mě čekal James.

„Ahoj, krásko," pozdravil mě s úsměvem a věnoval mi letmý polibek na rty. „Nezaspala jsi trošku?" dobíral si mě, propletl si prsty s mými a společně jsme rychle došli do třídy. Profesor tam ještě nebyl, takže jsme si zalezli do mé lavice a předstírali, že nevidíme všechny ty pohledy našich spolužáků, které se na nás upíraly.

„Děvka," zaslechla jsem za sebou, ale věděla jsem, že je to jen Grace, proto jsem na to nereagovala. Poté, co po mně vyjela v té kavárně o Vánocích, začala mě maximálně ignorovat. Netvrdila bych, že mi to vadí. Nevadilo. Co na tom ovšem nebylo nejlepší, že o mně tvrdila, že jsem dala Jamesovi a dalším několika klukům. Přitom na tom nebyla ani špetka pravdy.

Horší však bylo, když tomu všichni ostatní věřili, jako by to snad byla normální věc. Mrzelo mě, že i James se na mě od té doby díval jiným pohledem. Pohledem, který byl plný pochybností, jako by si nebyl jistý, zda opravdu nejsem jen nějaká děvka.

„Lásko, nevšímej si jí," zašeptal mi do ucha a prstem přejel po rýsující se vrásce na čele. „Nestojí ti za to," pokračoval, prstem pokračoval přes líce dolů na krk, kde na chvíli zůstal. Objížděl červený kousek kůže, který mi způsobil předchozí den, a který ne a ne zmizet. Zahanbeně jsem jej zakryla svetrem, ale přesto jsem se cítila obnažená.

„Dobré ráno, studenti," pozdravil energeticky profesor, načež se za ním prudce zabouchly dveře. Všichni jsme okamžitě stoupli a čekali, až nám dá pokyn k sednutí. Jenže najednou se tak nestalo. Stál u katedry s někým dalším, někým, koho nikdo nezná. Všechny oči okamžitě zbystřily a nikdo ani nepípl. „Tohle je Lucas," představil nám dotyčného. „Přestoupil k nám ze soukromé školy, tak doufám, že se k němu budete chovat slušně a když bude cokoli potřebovat, pomůžete mu," upozornil nás. Všichni jsme přikývli a posadili se. James se odplahočil na své místo do zadní části třídy, takže se místo vedle mě vyklidilo.

„Posaďte se ke Kate," poukázal na volné místo, takže o vteřinku později Lucas seděl vedle mě. Tiše, oči upřené dopředu, na tváři neurčitý výraz.

„Já jsem Kate," představila jsem se mu, ale on jakoby mě ani neslyšel. „Eh, chtěla jsem jen říct, že kdybys chtěl, můžu ti to tu ukázat," pokračovala jsem, přestože mi nevěnoval jediný pohled. Ze zadních řad – od Grace – jsem zaslechla další urážky na mou osobu. Na to už Lucas zareagoval, a i když se na ni jen otočil, okamžitě ztichla.

„Lucas," promluvil po chvíli můj spolusedící a s pokřiveným úsměvem se na mě podíval. Měl zelené oči plné jiskřiček, hnědé krátké vlasy, které však neposedně trčely na všechny strany a ten nejroztomilejší úsměv pod sluncem. „A díky, průvodce by se tu hodil," přisvědčil nesměle.

„Dobře, představování nechte na později, musíme probírat dál," přerušil nás profesor Keinser. „Posledně jsme probírali, jak se dělí daně na přímé a nepřímé, které se dále dělí..."

-----

„Všude na chodbách jsou skříňky, toho sis určitě všimnul. Tady je jídelna – jestli chceš, můžeš sedávat se mnou," nabídla jsem se Lucasovi. „Tady klučičí záchody, ředitelna, sekretariát a tělocvična. Není těžký se tu vyznat, všechno je jak na hromádce," zasmála jsem se a on se mnou. „Teď máme angličtinu a... promiň, jak se jmenuješ příjmením? Na angličtinu, účetnictví a několik dalších hodin jsme rozdělení na půlky podle příjmení."

„Branston," odpověděl.

„Dobře, v tom případě máš teď hodinu s Jamesem," zamumlala jsem a v dálce zrovna zahlédla jeho vlasy. „Jamesi!" přivolala jsem ho. „Tohle je Lucas. Lucasi, to je James," představila jsem je vzájemně. James rezervovaně přijal jeho ruku, ale nic k tomu neřekl, nijak se nezatvářil. „Dobře... Jamie, Lucas je ve vaší půlce, mohl bys na něj dávat pozor?" poprosila jsem.

„Jasně," odvětil jen a zase odešel. Náhle se zastavil a podíval se na něj, jako by snad čekal, proč jej nenásleduje. „Jdeš už?"

„Tak zatím," rozloučil se Lucas a rychle pelášil za ním.

„Dostala jsi Jamese, Lucas je můj," zasyčela mi do ucha Grace, když procházela kolem. Věnovala mi jeden ze svých varovných pohledů, ale já se tomu jen uchechtla. Jako bych snad chtěla někoho jiného, když mám Jamese.

-----

Já: Proč vůbec existuje škola? Je to tu tak nudné. A o ničem. Ani se tu nikdy nic nenaučím. Nechápu, proč bych tu měla trávit pět dní v týdnu.

Otrava: Určitě to tam není tak zlý, jak to popisuješ. To se tam ani trochu nebavíš?

Já: Možná. Nevím. Je to divný.

Otrava: Co přesně je divný?

Já: Novej spolužák. Něčím mi přijde povědomej. Ale nevím čím. Je to prostě divný.

Otrava: Takže James už není na seznamu?

Já: James je na seznamu pořád topka. Ale Lucas... Nevím, chová se zvláštně.

Otrava: Třeba z něj bude nakonec milej kluk. :)

Já: To je to. Je milej. Až moc. Děsí mě to.

Otrava: Co, nemáš ráda milý kluky? Začínám se bát...

Já: Proč bys měl? Nemáš k tomu důvod, ne?

Otrava: Jsem milej. Takže mě nemáš ráda.

Já: To jsem neřekla. A ty to víš. Ale chápeš mě, být milý je úžasný. Ale ne, když mám Jamese a to všechno.

Otrava: To všechno?

Já: To všechno.