Nedorozumění

I wasn't prepared for this

Netradičně z pohledu Natea. Původně jsem měla v plánu úplně jiné skoro-zakončení, ale prostě jsem to musela změnit.. You'll see. :) 
A stejně jako každý týden, i dnes děkuju za veškeré votes etc. Jste naprosto úžasní! :) 
Užijte si předposlední kapitolu, příští týden už bude poslední! :) Love 'ya guys. :'))

xox
P.

--------------------------------------------------------------- 

Nate

Stále jsem to měl vše živě před očima. Jak na mě křičela a já jí nedokázal oponovat, protože měla ve všem pravdu. Jak ode mě utekla. Jak přebíhala přes silnici, zrovna když se blížilo rychle jedoucí auto. Jak se její hlava naposledy otočila mým směrem a její oči se střetly s mýma.

Teď už jen ležela na nemocničním lůžku, napojená na několik různých přístrojů, které ji zatím udržovaly při vědomí. Děsivé pípání jednoho z nich mi oznamovalo, že její srdce ještě ten boj o život nevzdalo. Ovšem nebyl to jediný přístroj, který tento zvuk vydával. Po mé pravé straně se nacházel téměř stejný, jen ve zmenšené verzi. Jeho upozornění nebylo tak hlasité a rychlé, ale přesto to byl jeden z mála zvuků protínající ticho v pokoji.

Vzal jsem Kate za ruku, a přestože mě nemohla slyšet, rozhodl jsem se s ní jako pokaždé mluvit. Povídal jsem jí o všem, co se dělo ve škole. O svém životě. O tom jejím. O každé novince, byť byla naprosto zbytečná. Nikdy jsem z hlavy totiž nedokázal vyhnat hlas doktora, když mi celý unavený po několikahodinové operaci přišel oznámit, jak na tom je.

„Přežila. Nevíme však na jak dlouho. Má zlomená dvě žebra a poškozenou míchu. Když přežije – jestli přežije – už nikdy nebude moct chodit. Co se všem týká jejího dítěte, přežilo. Po takovém zranění, jaké má, je to zázrak a jestli si to mohu dovolit říct, tak bychom mohli slečnu Slattery udržet při vědomí následující měsíce, než bude dítě připraveno na bezpečný příchod na svět. Nic vám tímto ale neslibuji, pane Evansone. Co vám ale mohu říct se stoprocentní jistotou, tak je to jedině to, že obě zatím žijí. Ano, dítě je zdá se zdravá holčička."

Tenkrát pokračoval i dál, ale já ho už nevnímal. Jediné, na čem mi záleželo, bylo jejich přežití. Naposledy jsem pohlédl na Kate a rozhodl se odejít. Ne dobrovolně. Ale protože už končily návštěvní hodiny a přestože jsem chtěl, nikdy jsem tam nemohl zůstat déle.

Měsíce ubíhaly jeden za druhým, ale nikdy Kate nepřišel navštívit nikdo jiný než já nebo její rodiče. Dokonce ani její takzvaní přátelé se tu ani jednou neobjevili. A já to věděl moc dobře, protože sotva skončila ve škole poslední hodina, okamžitě jsem jel sem a domů odjížděl až s posledními návštěvníky. Odešel jsem jen v případech, že přijela její máma nebo táta. Nikdy spolu. Vždy odděleně. A nikdy na dlouhou dobu. Zásadně jen na pár minut, aby se ujistili, zda ještě vůbec dýchá nebo za ni dýchají přístroje.

Ostatně proto se tu nejspíš už dlouho neobjevili. Doktoři potvrdili, že teď už nejde o záchranu dvou životů – Kate a dítěte. Teď už jde jen o získání času, než bude bezpečné dostat dítě ven. Technicky vzato byla Kate už dávno mrtvá. Dělali cokoliv, aby mělo dítě vše, co potřebuje, ale i přesto se jednou za čas stalo, že přístroje začaly zběsile pípat, oznamujíc blížící se smrt jedné nebo obou osob.

Já to s ní nikdy nevzdal. Mluvil jsem s ní a předstíral, že je vše v pořádku a nikdo nemusí bojovat o život. Vymýšlel jsem jména, která by Kate svému dítěti nikdy nedala, a tajně doufal, že ji takové žvásty donutí otevřít oči a jednu mi za to vlepit. Nikdy se však nic nestalo. Ležela nehnutě na svém lůžku už dlouhé tři měsíce a osmnáct dní.