Nedorozumění

Messages

Uběhlo několik dalších týdnů, které se táhly stále ve stejném vzoru. Ráno mi bylo špatně, ve škole jsme trénovali různé testy k maturitě, ze kterých měli všichni do jednoho strach. Jen co jsem přišla domů, okamžitě jsem se pustila do dalších testů, tentokrát nějaké, které mě připraví na přijímačky na vysokou. Když už jsem měla chvilku času, trávila jsem je čtením knížek nebo psaním s Otravou. Věděl všechno. O Jamesovi, i o tom malém, co rostlo uvnitř mého bříška.

Jenže byl duben a maturita se blížila, stejně tak i vysoká škola. A já se zrovna v tu chvíli nemohla soustředit na nic jiného, kromě školy. Vůbec tomu nepomáhalo to, že jsem od rána do noci byla neustále unavená. Stala jsem se závislou na kávě, ale ani to bohužel nepomáhalo. Nakonec to spíš dopadalo tak, že jsem byla na všechny nepříjemná, protivná a někdy prostě jen odešla v polovině rozhovoru, protože jsem na nic z těch řečí neměla náladu.

Šlo to se mnou z kopce, co si budeme nalhávat. Nejhorší na tom všem ale bylo ztratit Natea. Tedy téměř ztratit. Od té doby s tím těhotenstvím jsme se nějak odcizili, nepsali jsme si tolik jako dřív. Chyběly mi jeho zprávy, jeho rozveselování. Chyběl mi on sám.

Seděla jsem zrovna ve třídě, napůl poslouchala výklad nějakého suplujícího, a napůl řeči Jamese a Grace. Respektive jejich zvuky. Mohlo mi dojít, že Grace v tom určitě měla své prsty. Jen co jsme se s Jamesem rozešli, okamžitě se ti dva dali dohromady. Vzpomněla jsem si na jedinou osobu, která by mi nikdy neublížila. Odvážila jsem se mu napsat.

Já: Děje se něco?

Otrava: Kromě toho, že sotva se James dozví, že jsi v tom, nenapadne ho nic jinýho, než to okamžitě říct všem ve svým okolí, takže tě teď všichni mají za děvku?

Šokovaně jsem zírala na zprávu a měla pocit, že mi z plic právě zmizel veškerý kyslík. Zalapala jsem po dechu, ale docela marně. Potřebovala jsem na vzduch. S tichým dotazem jsem vyrazila ze třídy a zastavila se až před hlavními dveřmi. Posadila jsem se na stupínek blíže k parku, hlavu složila do dlaní a přemýšlela, proč by mi něco takového psal. Nahlédla jsem na obrazovku mobilu a zjistila, že na mě čeká další zpráva.

Otrava: Promiň. To jsem neměl. Nemám ho ale rád už jen proto, co ti udělal.

Já: Nejsem děvka. A jestli si to někdo myslí, tak ať. Nebaví mě, jak si o mně ostatní špitají a pomlouvají mě za mými zády. Ale víš ty co? Jestli si o mně myslíš, že jsem děvka, tak nechápu jediné – proč se mnou mrháš svůj drahocenný čas a nevěnuješ se raději nějaké holce, která se nebude chovat jako děvka.

Odeslala jsem zprávu dříve, než jsem si to mohla rozmyslet, ale vzápětí toho litovala. Nenapsala jsem mu však nic omluvného. Čekala jsem, jak bude reagovat.

Otrava: Nemyslela jsem to tak. Samozřejmě, že si o tobě nemyslím, že jsi děvka. To bych nikdy nemohl. Mám tě rád, vždyť to víš moc dobře. Víš co? Myslím, že bys měla přijít. Chci tě vidět. Čekám na tebe za školou v parku.

Já: Nemůžu. Musím zpátky na hodinu.

Otrava: Prosím. Dlužím ti vysvětlení.

Já: Vysvětlení čeho?

Otrava: Přijď a já ti to řeknu. A Katie?

Já: Jo?

Otrava: Mám tě rád. Nezapomínej na to, prosím.

Aniž bych odepsala, se skloněnou hlavou jsem se rozešla k parku, ale po cestě vrazila do nějakého muže. Pozvedla jsem pohled a střetla se s Evanovýma očima. Znechuceně jsem se odvrátila a chtěla ho jen obejít, jenže mě zarazila jeho ruka na mé.

„Katie," zašeptal tak tiše, že jsem si nebyla jistá, jestli to opravdu vyslovil. „Omlouvám se," pokračoval stejně tiše. Vysmekla jsem se mu a poodstoupila od něj na dobrých pár metrů. Otočila jsem se s úmyslem najít Natea, ale nemohla jsem ho najít. Vlastně jsem nemohla najít nikoho jinýho. V parku jsme byli jediní dva. Já a Evan. Pomalu jsem se zase otočila k němu a zabodla do něj svůj pohled.

„Promiň mi to," zopakoval znovu. „Měl jsem ti to říct hned, jak jsem tě poznal, ale já... já nemohl."

„O čem to mluvíš, Evane?" zeptala jsem se ostře. Dýchala jsem zhluboka, jako kdyby snad stromy kolem nás vysávaly veškerý kyslík v okolí. „Co tím chceš říct?" dorážela jsem.

„Katie, vždycky jsem tě měl rád. Neměl jsem mu dovolit, aby ti to udělal. Měl jsem ho zastavit, rozmluvit mu to. Ale já na to neměl, promiň mi to, prosím."

„Evane, sakra, o čem to mluvíš?" vyjela jsem na něj a doslova na něj křičela.

„Schovával jsem se jen za těmi hloupými zprávami. Ale nebýt nich, tak bych tě nikdy nepoznal. Nikdy bych nepoznal tvé pravé já." Snažil se tu přesvědčit mě, nebo sebe? A o čem vůbec? Jenže pak mi došlo, co vlastně řekl.

„Za zprávami?" zašeptala jsem nevěřícně a zírala na něj jak na svatého.

„Tak strašně moc mě to mrzí, Katie." Přistoupil ke mně, ale já udělala stejný krok zpátky.

„To nemyslíš vážně," prohlásila jsem.

„Já..." zarazil se v polovině kroku s rukama nataženýma ke mně.

„To nemůže být pravda. Ne, ty si ze mě jen utahuješ." S každou další větou jsem dělala další a další kroky pryč od něj. Nemohla jsem tomu uvěřit. První slza přetekla přes svůj okraj, čímž se hranice přetrhla a já se naplno rozbrečela.

„Nebreč, Katie," snažil se mě utěšit, ale já nepřestávala.

„Celou tu dobu jsi mi jen sprostě lhal!" křičela jsem po něm, zatímco jsem se zalykala.

„Nikdy jsem ti nelhal."

„Ne? A co tvoje jméno, sakra?"

„Nate Evanson. Všichni mi ale vždycky říkali Evane," připustil tiše. „Ale nikdy jsem ti v ničem nelhal," zopakoval. „Vše, co jsem ti kdy napsal, jsem myslel smrtelně vážně. Nikdy bych nedovolil, aby ti kdokoli ublížil. Jamese jsem zmlátil ve chvíli, kdy jsem se dozvěděl, že se s tebou chce vyspat a odkopnout tě. Jenže když jsem se ti to snažil říct, tak jsi mě nevnímala a věnovala se právě jemu," začal vysvětlovat, ale já ho zarazila. Nemohla jsem to dál poslouchat.

„V prvé řadě jsi mu to neměl navrhnout," procedila jsem skrz zuby. „Ať už za tím bylo cokoliv, nikdy jsem si to od tebe nezasloužila. Co jsem ti kdy udělala? Měla tě ráda? A víš ty co?" zarazila jsem ho znovu, než stačil říct byť jen jedno písmeno. „Už tě nikdy nechci vidět. Nechci si s tebou psát. Nechci o tobě slyšet. Nechci s tebou mít nic společnýho."

Rozběhla jsem se pryč z parku, pryč od školy. Aniž bych se rozhlédla, přeběhla jsem silnici, abych se dostala na druhou stranu chodníku. Než jsem tam však došla, něco mě po cestě srazilo.

--------------------------------------------------------------- 

Už jsem se zmínila, že vás všechny vážně moc miluju? O:) Cause bych nerada přišla nějakým záhadným způsobem k úrazu. O:) Každopádně, s touto kapitolou už budou jen dvě další. Takže, lidičky, za dva týdny poslední kapitola! :) 

Love 'ya!

P.s. A strašně moc Vám děkuji za veškeré views, votes, comments! :')))

xox

P