Nedorozumění

Troubles

Nerada to říkám. Ale blížíme se ke konci. Respektive už mám konec kompletně dopsaný, takže ještě takový čtyři, možná pět kapitol a... končíme. Honestly se mi vůbec nechce končit, protože jsem si všechny zamilovala a nechci je jen tak opustit. :') Ale všechno má svůj konec.

Prozatím se ale nemusíte děsit, ještě je čas. :) Užijte si čtení a jako vždy za vše děkuju. :'))

xox
Pupu

----------------------------------------------------------------

Nevzbudila jsem se nijak jinak, než kvůli křiku. Od Vánoc se to zdálo už jako zvyk, takže jsem se jen překulila na druhý bok a rozhodla se, že ještě budu spát. Nebo se ještě chvíli válet v posteli, protože škola se v tu chvíli zdála jako nejméně pravděpodobná budova, kde bych chtěla být.

Bohužel můj mobil se rozhodnul, že mě bude následujících každých pět minut budit, dokud opravdu nenatáhnu ruku a budík definitivně nevypnu. Takže až jsem tak konečně učinila, uvědomila jsem si, kolik je hodin a začala plašit.

Během deseti minut jsem byla kompletně nachystaná a připravená jít do školy. Sotva jsem došla ke škole, když mi cestu zastoupil Evan. Nejlepší kamarád Jamese.

„Zdravím," začal opět plný sebevědomí, stejně jako při našem prvním setkání. Jen jsem se nad jeho chováním pousmála, ale nijak to nekomentovala.

„Ahoj, Evane," pozdravila jsem slušně. „Co tu děláš?" zajímalo mě. Nervózně se podrbal za krkem.

„Vlastně jsem zrovna na odchodu, jen jsem byl..." zaváhal a nějakou chvíli trvalo, než se odhodlal k dokončení, „byl jsem se podívat na svou starou školu." Poznala jsem, že lhal, ale nechtěla jsem ho nějak obviňovat, proto jsem předstírala, že mu to věřím. Nutno podotknout, že se přetvařovat neumím.

„A teď tu pravdu," zasmála jsem se po pár minutách, když už jsem to déle nedokázala zadržet.

„Jen jsem si něco potřeboval vyřídit s Jamesem," přiznal neochotně. Okamžitě jsem si vzpomněla na včerejší den a na monokl pod Jamieho okem.

„Co se mezi vámi dvěma stalo? Včera, když jsme se viděli, tak měl monokl pod okem a říkal, že jsi mu to udělal ty," nechala jsem větu vyznít do ztracena.

„To ti řekl?" podivil se nad mými slovy a nevěřícně se zasmál. „To si ze mě snad utahuješ."

„Asi jsem trochu mimo?" nadhodila jsem a nenápadně od něj o krůček poodstoupila.

„Kate," zhluboka se nadechl, „měl bych ti něco říct." Koukala jsem na něj jak na zjevení a přemýšlela, jak mu odpovědět. On však na nic nečekal a pokračoval dál. „Nechceš si sednout?" poukázal na park za školou. V tu chvíli jsem si uvědomila, že bych právě měla sedět ve třídě a učit se o Shakespearovi nebo někom podobném.

„Vlastně bych měla jít, už takhle jdu dost pozdě," omluvila jsem se a otočila se k odchodu. Na poslední chvíli jsem se zastavila a věnovala mu poslední pohled, načež jsem vešla do budovy školy a následně i do třídy. S téměř hodinovým zpožděním.

S omluvou, že jsem zaspala, jsem zapadla do své prázdné lavice a okamžitě si vytáhla mobil tak, aby na něj profesorka neviděla. Kvůli včerejšímu večeru jsem se cítila hrozně, že jsem Natea hodila na druhou kolej a věnovala se jen Jamesovi. Na jednu stranu by nebylo vhodné jen tak Jamese odkopnout, ale na druhou stranu Nate něco potřeboval. A já se styděla za to, jak jsem se zachovala.

Já: Promiň mi ten včerejšek. Moc se omlouvám. Nevím, co to do mě vjelo.

„Já bych věděl," zašeptal hlas za mnou. Zprávu jsem uložila a telefon před Jamesovým pohledem schovala do kapsy. „Myslím, že ty to taky víš," pokračoval. Při jeho slovech jsem se zarděla a to více se zasunula na své židli pod lavici. „Možná, že dneska..." navrhnul pořád stejně tiše s nadějí v hlase.

„Pane Davisone, ať už slečně Slattery sdělujete sebedůležitější informace, ráda bych, abyste si to vyjasnili až po mé hodině. Nebo můžete oba odejít a vyřídit si to hned, mně je to jedno," přerušila jej profesorka, za což jsem jí byla nesmírně vděčná. Oba jsme se slušně omluvili - přestože já neměla za co - a každý jsme se zase věnovali své činnosti. Profesorka dále vykládala něco nezáživného, James se rozhodl něco sdělit Grace - ne, že by mě snad zajímalo, co jí říká. Nebo proč s ní vůbec mluví. Nebo proč se oba usmívají, když James řekne evidentně něco vtipného.

Odebrala jsem se zpět ke své rozepsané zprávě a rozhodla se, že ji raději napíšu úplně jinak. S jiným výběrem slov. A možná úplně jednoduše.

Já: Nate?

Čekala jsem pro mě nekonečných sedmnáct minut a padesát osm vteřin - ano, počítala jsem to -, než mi mobil v ruce zavibroval pod upozorněním příchozí odpovědi.

Otrava: Katie.

Já: Nezlob se na mě. Omlouvám se za včerejšek.

Otrava: Za co? Nemusíš se mi omlouvat, že jsi byla s Jamesem.

Já: Ne, omlouvám se za to, že jsem se ti nevěnovala.

Otrava: To je v pohodě. Začínám si na to zvykat.

Já: Promiň. Znovu. Mír? :)

Otrava: Jak chceš.

Já: Co se včera vůbec stalo?

Otrava: Teď asi není nejvhodnější doba. Mám zkouškový, tak později. :)

Já: Platí, ale určitě. Jen tak to nezamluvíš. O co aspoň jde? Zhruba?

Otrava: O Jamese. Musím ti o něm něco říct.

Než jsem stihla odepsat, zazvonilo na přestávku a já se nadále musela věnovat škole. Po zbytek dne jsem neměla jedinou vteřinu, abych si na Nateovo upozornění byť jen vzpomněla. To se změnilo, když jsem dorazila domů. Na nic jsem nečekala a okamžitě se chopila mobilu. Byla jsem na něm závislá, stejně jako je člověk závislý na drogách. Potřebovala jsem ho. Potřebovala jsem Natea.

Já: Co o Jamesovi? Musím to vědět, prosím.

Otrava: Co k němu cítíš?

Já: Miluju ho. O tom není pochyb. Proč se mě ptáš na něco tak absurdního?

Otrava: A on k tobě? Možná by ses ho na to měla zeptat.

Já: Proč? Co se děje?

Otrava: Prostě se ho zeptej. Udělej to pro mě. :)

A tak jsem tak udělala. Ještě ten den jsem se ho na to zeptala, ale jeho odpověď byla stejně jednoduchá jako moje - miluje mě. A stejně jako já, i on se zajímal, proč se ho na něco takového ptám. Jen jsem to nějak zamluvila a snažila se soustředit na věci do školy. Ta snaha tam ale byla asi to jediné, protože jsem opět skončila u písniček, kreslení či psaní s Natem. Stalo se tou mou každodenní rutinou.

Jedinou dobrou výhodou bylo, že jsem doma byla celý dny sama. Co se rodiče hádali a pořád vlastně hádají, tak táta věčně není doma, to stejné i máma. Jen bůh ví, kam oba dva vždy zmizeli. Ale mně to bylo vcelku jednu, jen jsem nechápala, proč se mi tenkrát zmiňovali o tom bratrovi-nebratrovi, který mi vlastně mohl být ukradený. Nevím, jestli mi tím chtěli podat nějaké vysvětlení, že jim to spolu neklapalo už dlouho? Whatever. A taky jsem v ten den samozřejmě ztratila Lucase, protože od toho polibku se mnou už nepromluvil. Nezlobila jsem na něj za to, ale nanejvýš mě to spíš mrzelo.

Ale to už teď nebylo důležité. Přenesla jsem se přes to všechno. Měla jsem Jamese, měla jsem Natea. Byla jsem až příliš šťastná. Můj život konečně vypadal dokonale.

A vše dokonalé bylo.

Jenže pak se něco pokazilo.

---------------------------------------------------------------

Love 'ya, guys. O:)