Nedorozumění

Let's play a game

Tak se něco málo dozvíme i o neustále otravující osobě ze zpráv, ne? :) 

xox
Pupu

----------------------------------------------------------------- 

Otrava: Já mám čas, můžeš pokračovat.

Otrava: Nebo nemusíš, jestli nechceš.

Otrava: To je to tak vážný?

Otrava: Tak já tě do toho nenutím, vážně mi to nemusíš říkat.

Otrava: Ale kdybys chtěla, moje ramínko je tu pro tebe, aby ses mohla vybrečet. :')

Otrava: To byla sranda.

Otrava: Kdybys to náhodou nepochopila.

Otrava: Jsi tam vůbec?

Otrava: Nestalo se ti něco?

Otrava: Začínám se o tebe bát. Naposledy jsi mi psala ráno, teď už jsou skoro tři odpoledne. Nestalo se ti něco?

Otrava: Nebo mě jen ignoruješ? Já ti klidně přestanu psát. Jen stačí dát vědět. Řekni si (respektive napiš, že ano) a já hned přestanu.

Otrava: Vážně? Nevím, co si o tom myslet.

Otrava: Come on, kde jsi sakra? Beru, že jsou Vánoce a normální člověk je se svou rodinou a ignoruje všechny okolo. Ale ty se svou rodinou nejsi. Aspoň podle toho, co jsi mi v posledních pár dnech psala. Co se s tebou děje?

Zprávy pokračovaly jedna za druhou a nenacházely konce. Přišlo mi dětinské je všechny smazat a předstírat, že mi za včerejší den nic nenapsal, takže jsem nakonec jen projížděla každou jednotlivou zprávu a zjišťovala, že každá další zpráva byla čím dál zoufalejší. To má o mě takový strach? Nebo je jen tak otravnej?

Vzbudila jsem se s úsměvem na rtech s tím, že si přečtu, zda mi James něco nenapsal. Měla jsem na mysli něco ve smyslu „dobré ráno, krásko" nebo něco podobného. Místo toho na mě čekal Otrava, který mi zabral minimálně deset minut. Konečně jsem dorazila k poslední zprávě, když mi na dveře zaťukala máma a znemožnila mi tak si ji přečíst.

„Pojď dál," pozvala jsem ji dál. Vešla dovnitř, na tváři stále ten svůj výraz z večera, který jasně vypovídal o tom, že na mě nepřestala být naštvaná. „Promiň za ten včerejšek," začala jsem dřív, než mi stačila něco – všechno – vyčíst. „Ruply mi nervy a-"

„A měla by sis laskavě uvědomit, že jsme tvoji rodiče, a že takhle by ses k nám chovat neměla. Když už odejdeš z domu teda, tak mi to snad zvedneš, když ti volám, ne?" přerušila mě rozčíleně a chtěla pokračovat dál, ale tentokrát jsem to byla já, kdo jí skočil do řeči.

Vylezla jsem z postele, postavila se těsně k ní a zpříma se jí podívala do očí. „Jste moji rodiče. A já vás respektuju. Ale jak jsem se asi tak mohla zachovat, když mi pár hodin před Vánoci táta řekne, že se rozvádíte? A na Štědrý den jsem se vzbudila, protože jste se hádali a nebyli schopní se uklidnit alespoň natolik, aby si sousedi mysleli, že jsme pořád ta šťastná rodina, za kterou nás všichni považují. Jak by ses zachovala ty? Zůstala bys doma sedět na zadku a poslouchat, jak se tvoji rodiče hádají na Vánoce, když to má být rodinný den?"

S mobilem v ruce jsem ji obešla směrem do koupelny, ale nakonec se ve dveřích zastavila a ohlédla se na ni zpátky. Stála tam pořád ve stejné pozici a v zrcadle na nočním stolku jsem zahlédla její výraz plný vzteku, zklamání a bolesti. „Mrzí mě to. Ale nesvaluj všechno na tátu, on nemůže za všechno," oznámila jsem ji a sotva se otočila s vykulenýma očima, já už zalezla do koupelny a zamkla za sebou dveře.