Nedorozumění

Under The Mistletoe

Neočekávaně oznámení na začátek.. Jak jsem slíbila, vánoční část je tu. :) Dnes obzvlášť dlouhá a překvapivě jsem na ni opravdu maximálně hrdá, tak snad se Vám také zalíbí. :) 
Samozřejmě Vám všem přeji bohatého Ježíška a tak podobně.. Stručně a jasně - Veselé Vánoce! :)
Btw, opět děkuji za veškeré reads, votes, comments... You know, člověku to udělá fakt radost. :3

xox
Pupu

-----------------------------------------------------------------

 „Přestaň se laskavě chovat, jako bych snad za všechno mohla já!" ozval se mámin hlas z obýváku, což dokonale posloužilo jako můj budíček. Rozespale jsem si promnula oči a přemýšlela, jestli jít za nimi, aby věděli, že o nich vím, nebo jestli se vůbec obtěžovat vstát z postele.

„Jasně, takže za všechno můžu já, co?" odsekl jí táta. Uslyšela jsem ránu, která značila jediné – rozbila se další sklenka. Nebo talíř. Nebo hrnek. Nebo cokoli, co měla máma zrovna po ruce.

„No já tě rozhodně nepodvádím," ohradila se máma. „Jen si běž za tou svou, tady tě nikdo nechce!" odplivla zhnuseně. Dobře, je na čase se objevit na scéně.

Pomalu jsem otevřela dveře tak, abych nevyvodila žádný zvuk a tichými kroky přešla do obýváku. „Můžete se aspoň trochu ztišit?" přerušila jsem jejich hádku, přičemž se oba pohledy obrátily na mou osobu.

„Promiň, zlatíčko, běž ještě spát, je teprve šest ráno," uklidnila mě máma s upozorněním na čas. Jenže i kdybych chtěla, tak už teď neusnu.

„To je jedno," zamumlala jsem a zase odešla. Nechtěla jsem poslouchat jejich hádku, ale spíš jsem nechtěla sledovat jejich pohledy. Oba tak lítostivé, až se mi z toho chtělo zvracet.

„Budeš dneska zdobit stromeček?" zavolala na mě máma, jakoby se snad nic nedělo. „Přeci jen jsou Vánoce," dodala úsměvně, když se objevila v mém pokoji.

„Dobře, že jste si toho všimli," odsekla jsem. Do tašky přes rameno jsem si hodila peněženku, mobil a klíče od domu, na nohy obula kozačky a bez dalšího pohledu ji obešla a zamířila k hlavnímu vchodu.

„Kam jdeš?" nechápala za mnou.

„Kamkoli jinam," zamumlala jsem tak, aby mě neslyšela, a s bundou okolo ramen odešla. Sotva jsem zavřela dveře, ozval se můj mobil.

Otrava: Veselé Vánoce! :3

Já: Hm. Dneska nemám náladu. #sorrynotsorry

Otrava: Jsou Vánoce! Nemůžeš nemít náladu na Vánoce!

Já: Tak to jsem asi živým důkazem. Užij si Vánoce.

Otrava: Zlatíčko, co se děje?

Já: To je na dlouho. Nech to plavat.

Mobil jsem okamžitě hodila zpátky do tašky a rozešla se směrem neznámo kam. Procházela jsem se několik dlouhých minut s žádným cílem, ale já si jen potřebovala pročistit hlavu. Nechtěla jsem se s nikým bavit, a přestože zrovna začaly Vánoce, já se na ně rozhodně necítila. Původně jsem měla pro rodiče vstupenky do divadla jako dárek pod stromeček, aby si konečně užili taky nějaký ten čas spolu. Místo toho jsem přemýšlela, zda je půjde ještě vyměnit zpět za peníze, které jsem do toho vložila.

Zprávy se neustále ozývaly, ale já na ně nereagovala. Dařilo se mi to tak bravurně, že jsem je nakonec už ani nevnímala a věnovala se okolnímu padajícímu sněhu, který na nebi za letu vytvářel malé obrazce připomínající hvězdy. Byl to nádherný pohled a ještě lepší pocit jej cítit, jak se později rozpouští na mé kůži.