Nedorozumění

No, no, no

Vzbudila jsem se, když se matrace prohnula pod další váhou. Rychle jsem se posadila a hleděla na Jamesův rozzářený úsměv.

„Dobré ráno, ospalče," pozdravil plný energie.

„Co tu děláš?" zabručela jsem a znovu se zachumlala do peřin, které mě nechtěly propustit ze svých spárů. „Říkala jsem, ať přijdeš až v devět."

„Však už je taky deset," uchechtl se. Jenže já neměla náladu na smích. A rozhodně jsem neměla náladu vstávat.

„Tak přijď jindy," zamumlala jsem s obličejem pod peřinou, aby mi do očí nesvítilo světlo z oken. Některá rána jsem se takhle budila moc ráda, ale pak byly dny, kdy jsem za to chtěla vraždit. Dnes byl den s druhou variantou. Kdokoli se mi dostane pod ruku, ten nikdy dobře nedopadne.

„Nedělej nedostupnou," škádlil mě, zatímco do mě začal dloubat prstem. „Jestli nevstaneš, tak si teprve užijeme tu zábavu," pohrozil, ale já neměla nejmenší tušení, co dělá, protože přestože jsem hlavu už vytáhla, oči jsem dále držela zavřené. Jediné, co jsem věděla jistě, že se James nějak pohnul. Když jsem oči znovu otevřela, jeho obličej byl náhle těsně před mým.

„Hej!" vykřikla jsem a nohama ho odstrčila. „Trochu respektu k tomu, kdo se snaží spát, ano?" byla jsem nepříjemná. A věděla jsem to. Ale v tuhle chvíli si za to mohl sám, nemá mi lézt do pokoje, když se snažím spát.

„Řekla sis o to," prohlásil, a to už se nade mnou skláněl a začal mě lechtat. Kroutila jsem se pod jeho prsty a nedokázala jim uniknout, přesto se o to snažila.

„Dobře, dobře, dost!" skuhrala jsem. „Už vstávám, vidíš? Vstávám!" vzdala jsem se. Od smíchu jsem až brečela, což přetrvávalo několik dalších minut. „Fajn. Tak mi dej vteřinu, pak se ti budu věnovat," zavolala jsem na něj, když jsem zmizela za dveřmi koupelny a jeho nechala sedět zmateného na posteli.

-----

Chvíli před polednem se měl k odchodu, ale to do pokoje najednou vešel táta s tím, že může klidně zůstat, na můj pohled říkajíc Opovaž se nebral žádné ohledy. James samozřejmě souhlasil všemi deseti a ještě nasadil výraz nejhodnějšího kluka pod sluncem. Paráda, lepší to být nemohlo.

Nálada mi ještě klesla v momentě, kdy mi u oběda mobil oznámil příchozí zprávu. „Co jsme si řekli o mobilech u oběda?" osočila se na mě máma, tak jsem si jen povzdechla a mobil opět schovala do kapsy. Těsně předtím jsem však zahlédla jméno – Pan Tajemný. Co mi zase může chtít?

Nenápadně jsem pod stolem naťukala bezpečnostní kód a stále kontrolovala, aby mě rodiče neviděli. Jenže ti byli zabráni do vášnivého rozhovoru s Jamesem. Jak je možné, že jsem se s ním doteď nebavila? Proč ho nikdy neviděli? Kde vlastně bydlí? Vážně bydlí tak blízko? Nejhorší však bylo jejich oznámení, že se u nás může chovat jako doma a může přijít, kdykoli jen bude chtít. Myslela jsem, že je v tu chvíli praštím vidličkou do čela. Nic lepšího jsem po ruce zrovna neměla.

Mobil jsem konečně na několikátý pokus úspěšně odemkla a najela na zprávu, u které jsem musela zadat další kód. Dobře, možná jsem paranoidní, ale co kdyby se mi někdo – rodiče – hrabali v mobilu bez mého svolení a pročítali si všechny možné zprávy? Ne, že bych snad něco tajila, ale soukromí je prostě soukromí.

Pan Tajemný: Dobré ráno, princezno. :)

Usmála jsem se nad tím oslovením, ale okamžitě s tím přestala. Je to někdo cizí, možná nějaký úchyl. Nenechám se sebou zacházet jako s nějakou naivní puberťačkou, co skočí na každou návnadu.