Nedorozumění

I want...

Lidé v naší třídě se dělí na dvě skupiny. Jedna je ta, co všechno umí, ale nikdy se jim nechce odpovídat, aby nevypadali za šprty. Pak je tu druhá skupina, která nic neumí, takže také nic neříkají. Takže když se profesorka Meisnerová snad již posté zeptala: „Co uděláte, když je ve zlomku ve jmenovateli odmocnina?", nikdo se neozval.

Za normálních okolností ani matiku nemám mít, měla bych se učit o nějakém Mikuláši Koperníkovi a jeho heliocentrické teorii. Jelikož však profesor na společenské vědy chyběl, byli jsme právě spojení s naší druhou půlkou třídy na matiku. A profesorka si opravdu nemohla odpustit, aby počítali úplně všichni.

„Tak řekne mi to konečně někdo? To vypadá, že si asi napíšeme písemku," rozčilovala se dál, ale mně to šlo jedním uchem dovnitř a druhým ven. Ano, věděla jsem, jak to spočítat. Věděla jsem přesně, co se musí udělat první, čím pokračovat a jak to nakonec zakončit.

Místo toho jsem jen počítala další příklady, které jsme měli nakopírované na papíře. Ani ne za pět minut jsem neměla co dělat, tak jsem si hlavu podepřela rukama a nepřítomně zírala na tabuli, kde pořád stál ten stejný příklad.

„Slečno Slattery, budete tak laskavá a vnímat mě?" osočila se na mě vzápětí, což mě dost překvapilo vzhledem k tomu, že celá zadní řada se téměř nahlas vybavovala o něčem, co s matikou ani náhodou nesouviselo.

„Já vás vnímám," bránila jsem se.

„Evidentně ne. Vidím moc dobře, jak vás to nebaví," odporovala stále. „Aspoň se můžete snažit nějak to vyřešit, co myslíte?" pokračovala, jako bych snad ve třídě byla jediná. „Tím, že na to budete zírat, nic nenaděláte."

„Ale já už to mám," odvětila jsem tiše, ale i přesto mě slyšela. Celá třída náhle ztichla, dokonce i ti vzadu, co doteď nezavřeli pusy. První pravidlo matiky – nikdy, za žádných okolností neodporujte Meisnerce. Nikdy.

„Tak vy už to máte, ale nemůžete mi odpovědět, když se snad už půl hodiny na něco ptám?" začala znovu, tentokrát opravdu naštvaně. Jen jsem doufala, aby mě nevyhodila ze třídy přímo za ředitelem, i když k tomu neměla nejmenší důvod. Ona si vždy něco našla.

„Omlouvám se," zkusila jsem raději z té lepší stránky.

„Víte co? Pojďte mi to sem vypočítat, co říkáte?" navrhla se sarkasmem v hlase. Věděla jsem, že to nemyslí vážně, a že tam ve skutečnosti nemám chodit a rozhodně to nemám jít dopočítat. Ale něco ve mně chtělo, abych všem dokázala, že nejsem tak hloupá, za jakou mě tu někteří mají.

Zvedla jsem se, židle při odsunutí zavrzala, a já se třemi dlouhými kroky dostala k tabuli. Jen co jsem do ruky vzala křídu, začala jsem vše dopočítávat, takže jsem během pár vteřin byla hotová. Otočila jsem se zpět na Meisnerku, která na mě koukala se zlostí v očích. Kdyby mohla, nejspíš by na mě právě teď házela blesky.

„Běžte si sednout," prohlásila nakonec po dlouhém tichu, kdy byste slyšeli spadnout i špendlík.

Sotva jsem dosedla, Grace mi zaťukala na rameno. „Jak jsi to udělala? Pořád to nechápu," zašeptala mým směrem, ale já jen mírně zakroutila hlavou na znamení, že zrovna teď není nejvhodnější doba se bavit. Ne, když jsem na sobě stále cítila profesorčin pohled.

„Pane Davisone?" ozvala se najednou a její pohled se přesunul na Jamese. Ten zvedl hlavu od mobilu – jak nečekané – a zatvářil se jako největší svatoušek.

„Ano, paní profesorko?" odpověděl klidně.

„Vy chcete maturovat z matematiky, mám pravdu?" ujišťovala se. Po jeho přikývnutí se její pohled znovu obrátil na mou maličkost. „Skvělé. Oba tu po hodině počkáte," ukončila téma a znovu se vrátila k vysvětlování učiva všem ostatním. Jen já a James jsme na sebe koukali a oba nejspíš přemýšleli, co jsme provedli.