Nedorozumění

It's not true

Kratší, ne zrovna extra kapitola, ale tak.. aspoň něco než nic, ne? :) 

xox
Pupu

----------------------------------------------------------------- 

„Ty žárlíš," zasmála jsem se. Uběhl asi další měsíc a my teď leželi bok po boku u něj v posteli.

„Ne."

„Ale ano, žárlíš, vždyť to vidím," dobírala jsem si jej dál. Uhnul pohledem, který tentokrát zabodnul do zavřeného okna a padajících vloček za nim. „Zlato, on mě nezajímá," uklidnila jsem ho a prsty jemně kroužila po kloubech na jeho ruce.

„Nemám k tomu důvod, ne?" odsekl, ale dál se k tomu nevyjadřoval. Donutila jsem se ho se na mě podívat.

„Jamie. Poslouchej mě, ano? Lucas je kamarád. Je milej, ale je to jen a jen kamarád, nic mezi námi není," zopakovala jsem to, co už mnohokrát.

„My dva taky začínali jako kamarádi," připomněl mi chladně.

„Prosím, nech toho. Nechci se kvůli tomu dohadovat. Jsem ráda, že máme zase čas jen sami pro sebe, tak už to prosím nechej plavat. Přece bys nekazil tak dobrou chvilku něčím tak hloupým, jako je-"

„Pro tebe je to možná hloupý, ale vidím, jak se na tebe sakra dívá. Nejsem slepej! Každý jeho pohled, když si tě prohlíží, jakoby už jen čekal, až tě bude moct dostat do postele. A ty mu to nijak neodpíráš, když se s ním neustále objímáš a necháš se, ať tě osahává," zuřil.

Povzdechla jsem si. „Jestli teda míníš řešit, jestli tě náhodou nepodvádím, tak si tu přemýšlej sám. Myslela jsem, že si spolu ten čas užijeme. Já jdu pryč," rozloučila jsem se, zvedla se z postele a otevřenými dveřmi odešla. Po cestě jsem se rozloučila s jeho rodiči, kteří vypadali překvapení vzhledem k tomu, že jsem měla zůstat i na večeři.

„Katie, počkej!" zavolal za mnou, ale já se nezastavila. Až když jsem došla k parku a posadila se na lavičku, posadil se vedle mě. „Promiň mi to. Jen mě mrzí, že s ním trávíš pomalu víc času než se mnou," přisvědčil. „Každý den ve škole, po škole mu to tu ukazuješ, pomáháš mu s učením a to všechno prostě. A já nevím, asi se jen bojím, že o tebe jednoho dne přijdu." Se sklopenou hlavou si se mnou propletl prsty.

„Jenže jeho nemiluju, je to kamarád, kterého mám ráda jako svého bratra," promluvila jsem tiše. Jeho oči se zkoumavě zahleděly to těch mých.

„Cože jsi řekla?" ujistil se. Věděla jsem moc dobře, co myslí, ale rozhodla jsem se ze sebe dělat hloupou.

„Že ho mám ráda jako bratra?" zeptala jsem se nejistě se skrývaným úsměvem.

„Ještě předtím," přerušil mě nedočkavě.

„Že je to kamarád?" pokračovala jsem.

„Katie..." pronesl varovně a opřel si své čelo o mé.

„Že tě miluju?" řekla jsem konečně, načež spojil naše rty. Když se odtáhl, rukama si můj obličej přidržel co nejblíže.

„Taky tě miluju, Katie," vyznal mi své city a znovu se naše rty setkaly v něžném polibku, ze kterého se vzápětí stal vášnivý. Prsty jsem zahákla do jeho vlasů a přitáhla si ho ještě blíže, přestože to už nešlo. Volnou rukou mi zajel na záda, která v pomalých kroužcích hladil, náhle s ní však zajel pod tričko a mé tělo si začalo dělat, co chtělo. Rukama jsem sklouzla na krk, chvíli tam s nimi zůstala, ale postupně začala rozepínat jednotlivé knoflíky na košili.

„Počkej," zašeptal mi do úst, ale ani na vteřinu se od nich neodtáhl. „Katie," zkusil to znovu a tentokrát se mu to podařilo.

„Jo?" vydechla jsem se zavřenýma očima.

„Nechci na tebe spěchat," uklidnil mě, jako by mě zrovna do něčeho nutil.

„Já vím, ale... chci tě," přiznala jsem.

„Určitě? Seš si jistá?" ujistil se naposledy, než mě za ruku začal tahat zpět do domu. Zarazila jsem ho v polovině cesty a počkala, než se ke mně obrátí.

„Máš tam rodiče," připomněla jsem. Mobil ohlásil příchozí zprávu, proto jsem hrábla v kapse a vytáhle jej. „A máma chce, abych se vrátila," povzdechla jsem si po jejím přečtení. Za naše spojené ruce jsem si ho přitáhla k sobě, objala kolem pasu a nos zaryla hluboko do jeho hrudi. „Nechci tě tu nechávat. Ale musím jít."

„Máme všechen čas světa," zamumlal mi do vlasů. „Počkám na tebe, i kdybych měl čekat věčnost," slíbil mi. Naposledy jsem ho pevně objala a odtáhla se od něj. Byla jsem pár kroků od něj, když mě dohnal a za ruku si mě k sobě přitisknul.

„Miluju tě," usmál se a věnoval mi ten nejsladší polibek ever.

„Taky tě miluju," zopakovala jsem a s úsměvem na tváři odešla domů.

-----

Sotva jsem vešla do obýváku, věděla jsem, že je něco jinak. Jinak špatně, ne jinak dobře. Ve vzduchu šlo cítit napětí. Na jedné straně gauče seděla máma, na druhé straně táta a... Lucas.

„Eh, ahoj?" ohlásila jsem se a upozornila tak ostatní na svou přítomnost. Všichni se na mě sborově usmáli a pokynuli mi, abych se přidala k nim. Nechápala jsem, proč je Lucas u nás doma, ale už vůbec jsem nechápala, proč sedí vedle táty. A on ho drží kolem ramen. Jakoby tu snad bylo něco, o čem jsem nevěděla, ale rozhodně bych vědět měla.

„Zlatíčko, s Lucasem se znáš, že ano?" začala opatrně máma, ale v hlase jsem zaslechla ten rezervovaný tón a zahlédla její strojený úsměv. Tady něco nehrálo.

„Jasně," přikývla jsem neurčitě. „Chodí se mnou do třídy."

„Victor by ti něco chtěl říct." Aha, tak už je to Victor. Ne táta. Tohle bylo hodně zlý.

„Když jsme se s tvou matkou brali, byli jsme mladí, a když jsme tě plánovali, měli jsme zrovna nějaké... problémy," promluvil konečně. „Častokrát jsem nebyl doma," pokračoval. Jako kdyby to snad někdy bylo jinak. Nic jsem mu k tomu však neříkala. „Chodil jsem ke své nejlepší kamarádce Emě. Říkal jsem jí o všem, co se dělo –"

„Dobrý, přeskoč k tomu hlavnímu, prosím tě," přerušila jsem ho.

„Měl jsem s ní poměr. Bylo to jednou, přísahám. Nikdy jsem to nepřiznal, ale pak tvoje máma otěhotněla a o devět měsíců později jsi přišla na svět ty. Jenže pak se ozvala Ema. Že porodila chlapečka. Nevěřil jsem jí, že by to mohlo být se mnou, ale otcovské testy potvrdily jediné. Byl to můj kluk."

Zmateně jsem pohledem těkala z jednoho na druhého a čekala, kdo mi to vysvětlí a proč mi to vůbec říkal. Jenže pak jsem očima zabloudila k tátovi a Lucasovi a srdce pár úderů vynechalo. „Ty chceš říct... Lucas?" vykoktala jsem. Ten se tvářil stejně nechápavě jako já. „Lucas je můj bratr?"