Nedorozumění

Do you like me?

 Důležité oznámení - kapitoly budou jednou za týden, většinou v sobotu nebo v neděli. Častěji to bohužel nestíhám. 
Další věc - u minulé kapitoly jsem byla vděčná za 600 views... guys, teď je to skoro 800. Ani nedokážu říct, jak jsem za to opravdu ráda. O to víc mě to baví psát (ne snad, že by mě to do teď nebavilo) a celkově je to naprosto dokonalá věc. :')

Ale teď už Vás nechám a ještě jednou děkuju za veškeré views, votes a comments, které stále přibývají. :))

xox
Pupu

----------------------------------------------------------------  

„Kdybyste mohli udělat jednu věc jinak, co by to bylo?" Pročítala jsem si otázku stále dokola, ale nemohla přijít na žádnou odpověď, která by byla k něčemu užitečná. Co bych udělala jinak? Nepřestala bych se bavit s Peterem, teď jsme mohli být nejlepší kamarádi. Nepřestala bych se snažit, aby mi Grace odpustila, přestože nebylo nic k odpuštění. Nezačala bych si psát z Natem. Nedovolila bych, aby mě Lucas, můj nejlepší kamarád, políbil. Nepohádala bych se s Jamesem. Udělala bych vše pro to, aby se mí rodiče nerozvedli.

A vůbec. Nikdy bych se nezačala podceňovat.

„Kate, můžete nám k tomu něco říct?" vyrušila mě z přemýšlení žena za stolem. Vedle mě z každé strany seděli rodiče, zřejmě abych si připadala jako z dobré rodiny. Jiný důvod mě nenapadal.

„Ne," odvětila jsem stručně a odmítala dále mluvit.

„A vy?" obrátila se na mé rodiče a čekala, co z nich vyleze. Původně má takovéto cvičení ostatní přimět k tomu, aby se zamysleli nad svým dosavadním chování. Jenže u nás to nejspíš mělo přesně opačný výsledek.

Máma věnovala pohled tátovi, který nás všechny ignoroval. Zdálo se, jako by s námi ani nebyl ve stejné místnosti. „Já k tomu nemám co říct, co ty, Victore?" upozornila na naši přítomnost.

Táta se zvedl, a aniž by nám věnoval byť jen jediný pohled, zmizel za dveřmi. Nedlouho po něm jsme k autu dorazily i já s mámou, ale ještě předtím jsme si vyslechnuly přednášku o tom, jak spolu máme trávit volný čas, snažit se znovu sblížit, neignorovat se a další blbosti na podobný způsob.

Otrava: Kde jsi? Čekám na tebe.

„Já půjdu pěšky, ještě se někde stavím," oznámila jsem rodičům – kteří se zrovna ignorovali -, ale moc daleko jsem nedošla.

„To teda ne. Máme spolu trávit čas, takže nic takového, že jdeš někam jinam. Budeme spolu jako rodina," osočila se na mě máma, ale její pohledy přistávaly povětšinou na tátovi. Teatrálně jsem si povzdechla, ale nakonec nastoupila do auta a omluvila se Nateovi, že dneska nemůžu.

Vzhledem ke skutečnosti, že jsme měli původně jet jen domů, jsme jeli jinou cestou. A já věděla moc dobře, kam máme namířeno, právě proto jsem zůstala sedět v autě a nevěnovala pozornost ani jednomu z rodičů, kteří se mě odtamtud o hodinu později snažili dostat.

„Okamžitě vylez z toho auta!" rozkřičel se na mě už táta, a to už jsem nevydržela, vystoupila a zabouchla za sebou dveře.

„Fajn, ale nepůjdu s vámi do té kavárny!" oplatila jsem mu stejným tónem. „Nemyslete si, že jedna návštěva u nějaké psycholožky snad zařídí, že zase budeme jedna rodina. Sakra, vždyť my už ani nejsme jedna rodina! Ty jsi pořád pryč," ukázala jsem na tátu, „a ty jsi v jednom kuse u vína," nezapomněla jsem na mámu, „tak mi řekněte, co mám sakra dělat já. Dělejte si, co jen chcete, mně je to fakt jedno. Ale se mnou prostě nepočítejte, já jdu pryč," dokončila jsem, otočila se na patě a utíkala pryč.