Nedorozumění

You're a fool

Když se stane něco nepředvídatelného, většina to automaticky považuje za pravdivé. Ale co ten zbytek, co tomu odmítá věřit? 

Guys, omlouvám se, že jsem dlouho nepsala. Ale měla jsem ples, takže bylo moc práce s vyřizováním a já vím, že to je jen obyčejná výmluva, ale you know, mám vás strašně ráda, 'cause jste neuvěřitelní a Nedorozumění má přes 500 views! A já vám chci strašně moc poděkovat, protože přestože to pro někoho nemusí být tak moc, pro mě to znamená hodně. 

A abych ještě odčinila své zdržení, zítra (v pátek) přihodím special část, takový mini bonus, který se snad zalíbí. :)

Toť vše, nebudu už zdržovat, příjemné čtení! :) 

xox
Pupu

 -----------------------------------------------------------------  

Zmateně jsem pohledem těkala z jednoho na druhého a čekala, kdo mi to vysvětlí a proč mi to vůbec říkal. Jenže pak jsem očima zabloudila k tátovi a Lucasovi a srdce pár úderů vynechalo. „Ty chceš říct... Lucas?" vykoktala jsem. Ten se tvářil stejně nechápavě jako já. „Lucas je můj bratr?"

„To snad nemyslíte vážně! To jste ani neusoudili, že byste mi to třeba mohli říct?" vyjela jsem po nich okamžitě, aniž bych čekala na jejich odpověď. Ve stejnou chvíli začal vyšilovat i Lucas, který vmžiku vyskočil na nohy a zaujímal podobný postoj jako já. Obranný a útočný zároveň. Rodiče na nás oba jen zírali a nic neříkali. Prostě stáli jako sloupy.

Já i Lucas jsme po pár minutách přestali a vyčerpaně se vedle sebe posadili na gauč. Házela jsem opatrné pohledy na Lucase, zatímco on mě napodoboval. Ani jeden z nás nevěděl, jak se teď zachovat. Přestože jsem s tím Jamese poslala do háje, věděla jsem, že něco mezi námi dvěma bylo, určité kouzlo. Jenže teď to bylo jiný. Byli jsme sourozenci. Všechno bylo rázem špatně. Byla jsem tak zahloubaná do svých myšlenek, že jsem si neuvědomila, že Lucas něco říká. A rodiče taky. Seděla jsem tam jako hromádka neštěstí.

„... prostě to nechápu," dopověděl můj bratr. Pořád jsem tomu nemohla uvěřit. Ne. Já tomu nechtěla věřit. Měla jsem ho až příliš ráda.

„Nechápu, proč oba tak šílíte," spustil náhle táta. „Teď mě oba poslouchejte, ano?" Jako v hypnóze jsem jen přikývla s pohledem zabodnutým do konferenčního stolku. Ve skutečnosti jsem nic v okolí nevnímala. V myšlenkách jsem si stále procházela posledních pár týdnů, během kterých mi Lucas přirostl k srdci. Několikrát jsme byli i u nás doma, dokonce snad víckrát než s Jamesem. Připadlo mi to jako hodně špatný sen. Ne, přímo noční můra.

Jak by mohl být můj bratr? Aniž by mi o tom rodiče řekli? Viděli ho už tolikrát, ale nikdy o něm nepadlo ani slovo. Vždy nad námi jen zakroutili hlavou s úsměvem jak vyšitým, ale nijak se nevyjadřovali. Mělo to snad něco znamenat? Měla jsem to nějak poznat?

„Cože?" vyjekla osoba vedle mě. S poskočením jsem skončila na druhé straně pohovky a začala zase vnímat. „Tak děláte si už srandu?" pokračoval nevěřícně, ale vzápětí se na jeho tváří objevil obrovský úsměv. „Sakra, jo!" zaradoval se, otočil se ke mně a doslova na mě skočil.

„Živý člověk, který nemůže popadnout dech," upozornila jsem na sebe v jeho těsném náručí. Stále jsem nechápala, co se děje. Lucas mě pustil, ale zářivé oči nešly přehlédnout. „Něco mi nedochází? Nějak jsem nevnímala," přiznala jsem a čekala, až mi to někdo vysvětlí.