(Ne)Oblíbená

13.Po stopách #1

Sanitka odveze Logana s ošklivými zlomeninami.Okamžitě zavolám svému řidiči, aby mě urychleně přepravil do nemocnice. Zatímco naštvaně kroutí volantem, jelikož jsem ho vyrušila z přestávky, dojde mi esemeska.

Snad si pochopila. Drž se od něj dál. Xoxo.

Neznámé číslo, no jasně, ještě ke všemu se zpráva sama vymaže přímo před mýma očima. Xoxo musí být geniální, to se musí uznat a taky mě musí hodně nenávidět.
Kdybychom byli ve filmu najednou by se u mé hlavy rostvítila žárovička. Mám nápad.

"Hej, změna plánu jedeme domů."

Řidič začne brblat, ale ignoruji to, za co ho platíme?

****

Doma hned sednu za stůl a vytáhnu si čistý blok,nad motivem princezen jen mávnu rukou, tak dlouho jsem nepoužívala obyčejný blok a tužku, ale k utřídění myšlenek to bude nejlepší. Podívám se po tužce a zahlédnu společnou fotku s Loganem, je z toho našeho večera, kdy jsme se opili, stihli jsme si udělat selfie, vlastně ani nevím, proč jsem si ji vytiskla, avšak čím víc času s Logem trávím, tím víc mi na něm záleží. On jediný se na mě nevykašlal, prosím ať je v pořádku. Otřu slzu, teď se Ash soustřeď, udělám nadpis v bloku a začnu přemýšlet. Co vím o osobě X?
Papír s mizejícím písmem- za to může určitě nějaká chemická reakce, na naší škole máme klub mladých chemiků, poptám se tam.
To stejné s esemeskami a emaily, samy se smažou jakmile je dočtu, X musí mít určité znalosti o technice.
Nakonec jeho nebo její útěk, X věděl kam má utíkat, když se za ním Logan rozběhl, zná školu takže je určitě místní.

Tohle bude pro začátek stačit, začnu hned, budu následovat stopy, pěkně jednu po druhé. Doufám, že se nemýlím.
Uslyším bouchnutí dveří, rozběhnu s k nim a spatřím tátu.
"Tati!"
Usměje se, vypadá strašně unaveně.
"Nazdar Ash, jak se vede?"
Přešlápnu z jedné nohy na druhou, neviděla jsem ho skoro měsíc.
"Nic moc, tobě?"
"Dobře, až na to, že nic nefunguje podle mého plánu, proto jsem tu dřív."
"To mě mrzí."

Zavládne trapné ticho.
"Je doma máma?"

S mámou jsem od včerejška nemluvila ani ji neviděla. Rozhlédnu se po hale a spatřím lísteček, mamčino úhledné písmo mi sděluje, že jela s kamarádkami do lázní a vrátí se na konci týdne, vše co potřebuju je v šuplíku.
Díky mami, vážně.
Podám tátovi lísteček a odpovím na jeho otázku.
"Není ani nebude," pokrčím lhostejně rameny.
V jeho očích zahlédnu zklamání, podá mi lístek zpátky.

"Půjdu se vybalit a trošku prospat, pak si třeba objednáme pizzu, co ty na to?"
"Klidně, jdu ven takže se uvidíme u večeře."
"Dobře."

Je mi ho líto.
****
Podle internetu se má klub mladých chemiků scházet na naší škole každou středu odpoledne, což je náhodou dneska.
Zaťukám na dveře učebny , když se chystám vkročit dovnitř zastaví mě učitel, který se právě chystá vejít .
"Slečno, tam nikdo nesmí bez ochranného oblečení. Potřebujete něco? Vidím vás tu poprvé."
"Chtěla bych se vás na něco zeptat ohledně chemie."
"Jen povídej," vybídne mě se zájmem v očích.
"Dá se u vás v klubu naučit jak vyrábět mizející písmo?"
Učitel se zasměje.
"Tak to si přišla pozdě,dělali jsme to minulí měsíc. Je to ale velmi jednoduché, stačí speciální ingoust, který reaguje na vzduchu."
"To je škoda."
Na oko zahraju zklamání.
"To je, ukázal bych ti to, ale speciální inkoust, který se shání velmi špatně někdo před pár týdny ukradl z chemické laboratoře, čekáme až dovezou nový."

Přece jenom to nebylo tak marné, poplácám se v duchu po rameni. Určitá souvislost by tu být mohla. Inkoust stačí přidat do tiskárny a člověk může dopisy hrůzy tisknout jak na běžícím páse.
Musím zjistit, kdo do kroužku chodí.

"Pane učiteli mám zájem o tak skvělý kroužek. Máte ještě místo?"

"To mám radost,místo by senašlo, chceš se účastnit  své první hodiny?"

Přikývnu.

"Ráda."

"Běž do třídy a seznam se s ostatními, donesu ti plášť a brýle na ochranu zraku."
"Děkuji."

Vejdu  a zahlédnu pár známých tváří, místnost je ale poloprázdná, někdo určitě chybí a já potřebuji znát všechny kdo sem chodí.
Vzadu za ochrannými brýlemi poznám i Meg. Bodne mě u srdce, kvůli X jsem přišla o tak skvělou kamarádku. Odjakživa milovala chemii a přírodu.

"Ahoj Meg."
"Chceš něco?"
Nepřátelsky se na mě podívá a já se nedivím , vždyť mě X donutil, abych ji ztrapnila před celou školou.

"Jen tě zdravím."
Zkoumá zkumavky a vnímá přítomnost jen letmo.

"Nevíš, kde bych našla seznam lidí, co jsem chodí?"
"Proč?"
"Jen pro zajímavost."
"Učitelský stůl," řekne jen to a dál se soustředí na svůj pokus.