Living with monster

Long time no see ya!

*Sarang
Celej zbytek dne byl taky nějak normální. Nikdo se semnou nebavil, občas sem zaslechla nějakou nadávku, ale na to jsem si už zvykla. Po škole sem hned vydala domů. Nechtěla jsem riskovat že mi ten den někdo zkazí.
Šla jsem ulicí, směrem k supermarketu. Musela jsem si koupit nějaké jídlo. Z mojí ledničky už by se dali vymetat pavučiny.
Vešla jsem do supermarketu a hned jsem se vydala k požadovanému regálu. Do košíky jsem hodila několik balíčků zlevněného ramyunu. Jelikož jsem nechtěla své chuťové buňky mučit pohledem na jídlo, které si nemohu dovolit, vydala jsem se rovnou k pokladně. Prodavačka začala napípávat (jo fakt nevím jak to popsat) zboží, a já hledala peněženku. Jenže jsem si až teď vzpomněla že jsem ji nechala doma.
,,Máte nějaký problém." zeptala se usměvavá prodavačka. V jejím hlasu jsem ale poznala, že nerada čeká.
,,Moc se omlouvám, ale asi jsem si nechala doma peněženku."
,,To jste si ale měla sponzorovat předtím." odvětila prodavačka lehce naštvaným hlasem.
,,Omlouvám se." uklonila jsem se jí.
,,Já to zaplatím?" otočila jsem se vedle ne stál kluk. Neznala jsem ho, ale někoho mi pekelně připomínal. Opravdu všechno zaplatil. Poté, co převzal sáček s ramenem od prodavačky,se na mě otočil.
,,Tohle není moc zdravé. Měla by jsi jíst víc rýže."
Sice to zaplatil, ale dávat mi přednášku o zdravém životním stylu taky nemusí.
,,Děkuju ti, že si to zaplatil. Můžu ti to nějak oplatit?" uklonila jsem se mu.
,,Pojď semnou na kafe?"
,,Cože?"
,,Pojď na kafe?"
,,Ale já nemám..."
,,Zvu tě."
,,Když já nevím."
,,Tak prostě pojď."
Vzal mě za ruku a táhl mě ze supermarketu do nejbližší kavárny. Když jsme vešli dovnitř, dotáhl mě ke stolu u okna. Bylo to krásné místo, sice tu bydlím celkem dlouho ale tady jsem ještě nikdy nebyla.
,,Takže...Jak se vlastně jmenuješ?"
Obrátila jsem se má toho divného kluka. Ten se jen podivně zakřenil.
,,Ty si mě fakt nepamatuješ?"
Překvapeně jsem se na něj podívala. Co tím myslí?
,,Co si budete přát?" vyrušila mě z mých myšlenek servírka.
,,Dali by jsme si dvakrát latte s perníkovou příchutí. Máte to?"
Když jsem to uslyšela, naprosto mě zamrazilo. Znovu jsem se podívala na kluk před sebou. On se jen doširoka usmál. Když to udělal, bylo mi jasné kdo to je. Těmhle úsměv bych poznala i ve tmě.
,,Obávám se že něco takového nemáme."
,,Stačí když do latte přidáte lžičku perníkového koření." řekla jsem, aniž bych si to uvědomovala.
,,Zeptám se v kuchyni." řekla a odešla.
Nechala mě tu sedět s otevřenou pusou a koukat na tu osobu přede mnou.
,,Tak už si vzpomínáš?" znovu se usmál. Vrhla jsem se mu kolem krku.
,,Jimine!"pevně jsem ho chytla:,, Hrozně jsi mi chyběl."
,,Ale no tak vždyť mě umačkáš. Vždyť ty jsi my taky chyběla." chlácholil mě a já se vrátila má své místo. Bylo to tak dlouho.

Park Jimin byl mým sousedem od mého narození. Byl o dva roky starší a vždycky byl takový můj starší brácha, kterého jsem nikdy neměla. Všechny holky mi to záviděly, Jimin byl totiž nejhezčí z celého okolí. Ale já o něm nikdy nepřemýšlela jako o klukovi, ale vždycky jen jako o starším bráchovi. Teda dokud mi neumřela máma. V té době jsem se cítila opuštěně. Furt jsem jen ležela v pokoji a koukala do stropu. Nechtěla jsem s nikým mluvit ani nikoho jíst. Nejedla jsem, nespala jsem, nepila jsem. Jenže pak mě navštívil on. Začal se o mě starat, dohlížet na to abych jedla, abych se vyspala, ale hlavně si semnou povídal. To bylo na tom to nejlepší. Hrozně mi v té době pomohl. V té chvíli jsem si také uvědomila...že k němu něco cítím. Věděla jsem že to musím skrývat. Náš vztah byl čistě kamarádský a něco takového by ho do zajistě zničilo. Navíc, mě stačil jen pocit být blízko něho. Jenže pak přišel šok. On se odstěhoval. Jeho rodiče zdědili velký byt v Seulu a k tomu i dost peněz. Když se odstěhoval, rozhodla jsem se, že se zaměřím na svoji přípravu na mámy vysněnou školu. Ano, ano, říkala jsem, že jsem sem šla hlavně kvůli mámě, ale malá část mě doufala, že když budem oba v Seulu, Mohli by jsme se zase potkávat. Ale zanedlouho přišla babička se zprávou že Jimin pojede studovat do zahraničí, přesněji do Japonska. Bylo to zdrcující, ale i tak jsem se nepřestala snažit. I přes to všechno jsem doufala, že se jednou setkáme. A teď tu seděl přede mnou, jako by nic.  Byla jsem tak šťastná, že jsem chtěla házet kotrmelce.
,,Já to nechápu, jak? Jak si mě našel? A co tu vůbec děláš? A co to máš s vlasy?" ukázala jsem na jeho zrzavě zbarvený účes.
,,Nelíbí? To jsem si nechal udělat v Japonsku. Je to tam populární."
,,Když myslíš? To ale nevysvětluje co tu děláš a jak si mě našel?"
,,Abych začal od začátku, víš jak jsem odjel studovat do Japonska?"
,, Nebo jsem o tom zaslechla."
,,No tak před týdnem jsem se vrátil! Jenže jsem tam byl dva roky a ty si musím nahradit ve škole. Takže jsem si tam byl zařídit nějaké věci. No a hádej co nezjistím. Že chodí do stejné třídy!"
,,Cože?" vykulila jsem na něj oči. Jak to jako myslí do stejné třídy. On...nemůže chodit semnou do třídy, ani do školy. To si že všech možných škol museli vybrat jeho rodiče právě tuhle? On přece nesmí vědět co se mi děje. Nechci o něj přijít, nemůžu.
,,Vypadáš, jako by jsi právě viděla ducha." usmál se na mě.
,,Víš...Ty...já...škola...nechci..." snažila jsem se něco ze sebe vykoktat.
,,Klid..." jeho ruka se dotkla té mé. Tělem mi projel příjemné teplo.
,,Vím co se děje, a dokud jsem tu já, nikdo ti neublíží."
Vhrkli mi slzy do očí, opravdu tu přede mnou seděl. A měl v plánu mě chránit tak jako dřív.
,,Jimine..."
,,Jsem rád že tě zas vidím..."
Naklonil se ke mě a pevně mě obejmul.  Poprvé po dlouhé době jsem se cítila v bezpečí.

*kavárna z jiného pohledu
,,Hele není to ta děvka z naší školy?" řekli jeden z party kluků. Vypadal jako ten nejmladší. Všichni se otočili směrem kam ukazoval.
,,No jo Kookie, asi má nového zákazníka." odfrknul si Namjoon. Oba dva se podívali na třetí člena jejich party. Ten ale jen hleděl před sebe. Nevěřil tomu co vidí, to nechápal proč toto kluka objímá. Měl chuť vstát, rozběhnout se za ním a dát mu přes držku. Sarang se najednou podívala na hodiny na zdi. Když zjistila kolik je hodin, vstala a vyběhla ze dveří. Ten kluk zaplatil a vydal se za ní. TaeHyung se podíval na hodiny, No jasně, Sarang zachvilku začíná brigáda v bubble tea. Zvedl jsem se.
,,Hyung kam jdeš?" zeptal se mě JongKook.
,,Musím už domů." odvětil jsem.
Namjoon a JongKook si vyměnili pohledy. Bylo jasné že mi to nežerou, ale na to jsem už neměl čas. Vyběhl sem z kavárny a nasedl na svoji motorku. Musel jsem jet za ní. Musel jsem ji vidět.

__________________________

YO GUYZZ!
I am back!
S novou kapitolou, která je lehce delší. Doufám že se vám to líbí.
Jako vždycky budu ráda za jakoukoliv reakci.
Love Ya ♥ ♥ ♥