Living with monster

Day D - 2nd part

*Sarang
Zůstala jsem sedět vedle Namjoona a TaeHyunga. Učitel nejdřív mluvil o nějakém výletu a pak až začal vysvětlovat látku. Když se otočil k tabuli, aby napsal příklad, uslyšela jsem, jak se vedle mě posouvá lavice.
Podívala jsem se na Namjoona, co to kurva dělá. Namjoon si jen dal prst na pusu a udělal krátké tiché ššš, poté si přisnulu až ke mě a dal mi ruku na stehnou. Co to doprdele má být. Najednou mě chytnul někdo z druhé stany a to za rameno. TaeHyung. To se oba dva zbláznili.
Snažila jsem věnovat látce a nevšímat si těch debilu. Jenže to by mě TaeHyung nesměl prudce přitáhnout k sobě. Nečekala jsem to, takže jsem se hrozně lekla a malém spadla ze židle. Na to mě Namjoon chytl za pás a přitáhl mě k němu. No prostě se o mě začali přetahovat. Co to do nich kruci vjelo. Rozhodně jsem musela vypadnout.
Zničehonic jsem se jim vytrhla a hned se postavila.
,,Děje se něco Sarang?" zeptal se mě učitel.
,,Ano...myslím že se mi chce zvracet."
,,Vážně? Nevíš z čeho?"
Podívala jsem se na Taeho a Namjoona:,, Mám tušení."
,,Dobře, Běž za sestřičkou."
,,Děkuji."
Byla jsem už u dveří, když se ozval hlas.
,,Neměl bych Sarang doprovodit"
,,Skvělý nápad Namjoone. Ať se jí nic nestane."
No to mě poser. Já se ho nezbavím. Rychle jsem vyšla že třídy.
,,Počkej Sarang. Musím jít s tebou."
,,Nemusíš se obtěžovat."
,,Musím."
,,Věř mi. Bude mi líp bez tebe."otočila jsem se a chtěla sejít schodiště ale Namjoon mě zastavil.
,,Zase se bouříš."
,,Nejsem žádná tvoje hračka."
Otočila jsem se abych sešla schody, Namjoon mě ale chytil za obě ruce.  Snažila jsem se mu vytrhnout. Přitom jsem ztratila  rovnováhu a spadla. Když jsem dopadla na zem, ucítila jsem prudkou bolest v kotníku. S námahou jsem se posadila a  chytla jsem se za něj. Do očí mi natekli slzy.
,,Sarang? Sarang si v pořádku?" slyšela jsem Namjoona. Když jsem se na něj podívala, viděla jsem jak ke mě běží.
,,Stůj." řekla jsem a překvapivě Namjoon se zastavil.
,, Sarang."
,,Už se ke mě nepřibližuj."
,,Ale Sarang já..."
,,Ne. Myslím to vážně. Mám pokrk té tvé hry. Ty totiž nejsi člověk. Ty jsi monstrum."
Vstala jsem. Když jsem se postavila na kotník, cítila jsem příšernou bolest, ale bylo to lepší, než trávit čas v jeho přítomnosti. Pomalu jsem se vydala směr ošetřovna.

Seděla jsem na lehátku. Nohu jsem měla v pevném obinadle. Naštěstí to nic vážného nebude. Ale stejně jsem měla na Namjoona vztek. Sestřička mi řekla že muži jít domů, tak jsem napsala Jiminovy, jestli mě neodveze. Neměla jsem nikoho jiného, byl moje jediná naděje.

Po asi 20 minutách se rozrazili dveře. Byl to Jimin. Tak ráda jsem ho viděla.
,,Co se ti sakra stalo?"
,,Taky tě ráda vidím." hodila jsem na něj úšklebek.
,,No povíš mi to v autě." usmál se a pomohl mi vstát.
,,Dojdeš to? "
,,Jasný!" usmála jsem se na něj. On mě chytnul kolem pasu a já jeho kolem ramen. Vypadali jsme jak z vojenského filmu.
Když jsem šla halou, potkali jsme TaeHyunga. Vypadal hrozně nešťastně. Když mě uviděl, rozeběhl se a objal mě.
,,Že už se nezlobíš?"
,,Klid Tae... Zas tolik si toho neudělal."
,,Ale kdybych šel s tebou já, byla bys ok."
,,Budu ok. Tak už mě pusť. "
Tae mě vážně pustil ale teď měl úsměv od ucha k uchu.
,,Ale stejně bych se ti měl odčinit."
,,Jak? "
Tae mě chytil do náruče.
,,Aspoň tě odnesu k autu." usmál se.

*Namjoon
,,Hele hyung, není to Tae a Sarang." řekl Kookie a ukázal směrem k východu. Vážně to byli oni dva.
Tae ji nes...nesl ji jako manželku. Ten hajzl jeden zkurvenej. Nasraně jsem kopl do skříňky.
,,Seš ok?" zeptal se mě Suga.
Nemohl sem ani za ní jít, protože má ze mě strach. Pěkně jsem to posral.
,,Můžu s tebou mluvit o samotě? Je to akutní?" otočil jsem se na Sugu.

*Sarang
,,Tak kam to bude?" zeptal se mě Jimin.
Vlastní jsem nevěděla. Domů jsem nechtěla, bude tam jen pan Kim (ano Lindsey pracuje), a z toho mám strach. Jenže kam jinam.
,,Nemám kam jít. " řekla jsem smutně. Viděla jsem že Jimin neví jak reagovat.
,,Můžeš jít k nám. Ale je tam Hobi, jestli ti to nevadí. Ten ale bude sedět v pracovně. Máme tam televizi a můžu ti půjčit počítač. Až se vrátím ze školy hodím tě domů."
,,To by bylo skvělé. Děkuju ti." nadšeně jsem ho objala.

*Namjoon
Byl jsem sám se Sugou v prázdné třídě.
,,Vždycky jsem ti mohl říct úplně všechno. Doufám že to pořád platí.
,,Nikdy to platit nepřestalo." usmál se Suga.
,,Víš, to se Sarang tom není úplně tak jak jsem říkal."
,,Co tím chceš říct?"
,,Nebereme se z lásky. I když to ti asi došlo."
,,Měl jsem tušení."
,,Potřebuji ale s něčím pomoct."
,,Neříkej že ty potřebuješ pomoct."
,,Potřebuji, aby se do mě Sarang zamilovala."
,,Cože? Proč?"
,,Je to jednoduché. Pokud se do mě zamiluje, budu jo mít pod palcem. Nebude mi zahejbat, doma mě bude poslouchat, prostě ta komedie bude víc uvěřitelná."
,,A s čím teda chceš pomoct?"  
,,Nevím jak na to? Normálně se nemusím ani snažit aby se do mě holka zamilovala, jenže se Sarang to je jiný."
,,To bude asi tím že tě nesnáší." zasmál se Suga:,, Jestli ji chceš zbalit, musíš ji ukázat, že nejseš takovej šmejd."
,,Problém je, že já jsem."
,,Oba víme, že předstírat umíš. Začni pomalu. Udělej ze sebe kamaráda. Ochraňuj jí, aby ti začala důvěřovat. Buď hodný, vem ji někam. Ale stále buď jen kamarád, co to všechno dělá kvůli jeho dobrému srdci. Uvidíš, že to zabere. "
,,Kámo, ty seš geniální."
,,Já vím." zašklebil se Suga.

*Sarang
Jimin mě přivezl k němu do bytu. Hobi byl trochu překvapený, ale byl v poho. Měl spostu věcí na práci, takže mě prostě nechal u televize. Sice mě to moc nebavilo, ale co. Přepínala jsem kanály dokud jsem neuslyšela klíč v zámku. Otočila jsem se, a malém jsem dostala infarkt. Byl tam Jimin a vedle něho Namjoon. Co tu sakra chce.

,,Tady ji máš." řekl na Jimin a ukázal mím směrem.
Namjoon šel zamnou a vzal mě dost náruče. Nechtěla jsem se bránit, aby se Jimin nemyslel, že je něco v nepořádku. Hned, jak se za námi zavřela dveře, začala jsem se bránit.
,,Dej mě okamžitě dolů."
,,Ok.'' řek Namjoon a položila mě na zem. To sem nečekala.
,,Můžu ti aspoň pomoc dolů ze schodů." řekl a podal mi ruku. Nejistě jsem přikývla a chytla jsem ho.
Když jsme byli dole, Namjoon mi otevřel všechny dveře, i dveře do auta.
,,Měli by jsme jet do nemocnice, aby se ti na to podíval doktor."
,,Co je to zase s tebou?"  nechápavě jsem se na něj podívala.
,,Cítím se blbě za to co jsem ti udělal. Choval jsem se jako blbeček. Nechci, aby jsme mělo takovej vztah. Budeme přece spolu žít."
,,No...já nevím co na to říct...."
,,Pojďme být kamarádi. Když už nic víc." usmál se a podal mi ruku. Nevěděla jsem, co se s ním stalo, ale tahle změna se mi líbila. Pokud je tu nějaká možnost aby byl takový pořád, jsem všemi deseti pro.
Usmála jsem se a potřásla jsem si s ním. Třeba to nebude takovej horor.