Emma's POV
Nemůžu uvěřit tomu, že jsem vstala a vážně jsem na cestě do školy. Potřebovala jsem sice kafe a asi tunu korektoru na skrytí pytlů pod očima, ale zvládla jsem to. Absolutně nic se tu nezměnilo, všechno je tak, jak bylo, než jsem odjela. Skoro všechno.
Máma mi s ředitelem vybavila, že budu mít skřínku na stejném místě jako předtím. Nemusím si tak zvykat na hledání té nové. Se spoustou učitelů jsem přes moje 'prázdniny' byla v kontaktu, protože jsem studovala dálkově.
Když jsem vešla do třídy, byli tam zatím jen asi 4 lidé. Proto jsem vstávala tak brzo, abych byla ve škole mezi prvními. Nevěděla jsem, jak se chovat, proto jsem se na lidi zírající na mě jen lehce usmála. Hned jsem si to namířila ke svojí staré lavici a zasedla do ní. Svůj zrak jsem hned namířila do rohu lavice, kde bylo vyryté malé L. Opatrně jsem se otočila a podívala se do rohu lavice za mnou, kde bylo na stejném místě zobrazeno E. Přesně si pamatuji, jak to vzniklo.
F l a s h b a c k
"Simons tě zabije, až zjistí, že mu ryješ do lavic," řekla jsem, sedíc Lukovi na klíně. Dnes nás do školy přišlo pár, protože řadí nějaká chřipka a já jsem ráda, že mě ani Luka to nezasáhlo a jsme tu spolu a nemusíme poslouchat kecy Melanie, protože ona právě leží s bolestí hlavy a rýmou doma. Ne, že bych jí to přála, ale..
"A ty bys ho nechala mě zabít?" pronesl laškovným hlasem. Poslední dobou má hravou náladu často a mě se to líbí.
"Proč by ne? Ničíš to tu, zasloužíš si to." lehce jsem se zasmála a vyplázla na Luka jazyk. Zvedl obočí a posadil mě na židli vedle sebe, načež se zvedl a popošel k lavici mojí, která je hned před tou jeho.
Ďábelsky se ušklíbl a sklonil se nad ni. "V tom případě v tom jedeš se mnou, Taylorová," položil hrot kružítka na dřevěnou desku a lehce na něj zatlačil, přičemž se na jejím povrchu začalo tvořit písmenko L. "Aspoň všichni budou vědět, že patříš jen mě a já tobě."
A ani nevíš, jak jsem ráda, že to tak je..
E n d o f f l a s h b a c k
Povzdechla jsem si a posadila se na studenou židli. Opřela jsem se lokty o stůl a jen tupě zírala do jeho rohu. Z přemýšlení mě vytrhl pohyb vedle mě a následně odsunutí židle za mnou. Nebudu se otáčet, nechám to být a prostě budu dělat, jako by tu nebyl. To by mě o tom ale nesměl sám upozornit poklepáním na rameno.
"Em? Neodpověděla jsi mi na smsku," šeptl potichu a já zakroutila hlavou, aniž bych se na něj otočila.
"Jo, já vím."
"Em, prosím," vydechl zoufale, jako by si myslel, že mě tím dostane do kolen a já mu odpustím.
"To ti nepomůže. Nejsem tvoje loutka, nemusím se ti podřizovat." otočila jsem se a poprvé za dnešek jsem se mu podívala do očí. Jsou stejně modré jako vždycky, jen teď je v nich navíc vidět i lítost. Ale na tu je pozdě. Nechci znít jako přecitlivělá mrcha, ale já prostě nedokážu dělat, že se nic nestalo.
"Ale já tě-" nedokončil větu protože vedle mého ucha zazněl až nepříjemně vysoký hlas.
"Emmo, ty už jsi zpátky? A po svých?" zasmála se svému hloupému vtipu a posadila se vedle Luka. Podivně si do sebe zamotala ty svoje dlouhé nohy a přisunula si židli blíž k němu. On se jen podíval na svoje ruce a mlčel. Nemůžu uvěřit, že to nechá jen tak. Jako bych u něj byla o několik příček níž, než je ona.
"Pokud ti to přišlo vtipný, tak prosím, ale jsi jediná, kdo se směje." odvětila jsem nepříjemně a zamračila se.
"Takže, neříkala jsem ti, že ho dostanu?" ignorovala moji poznámku a nechutně se na něj nalepila.
"A víš co? Nech si ho." Lukovi oči vystřelily k těm mým a hluboce se do nich zadívaly. Alespoň do doby, než jsem uhnula zrakem zpět k Melanie. "Nakonec na to stejně přijdeš." řekla jsem v podstatě do větru, i když to bylo mířeno spíš na Luka.
Protože ti věci dojdou, až když je pozdě a ty s nimi už nemůžeš nic udělat.
-
Takže ahoj. Za prvé, chci se omluvit, že je část po tak dlouhé době a přesto je tak nudná a v podstatě o ničem. Jen teď nemám vůbec nápad a než se dostanu tam, kam chci tak to bude asi chvilku trvat. Slibuju, že se to snad brzo rozjede a zlepší a doufám, že to se mnou zvládnete.
Děkuju a snad se "uvidíme" u příštího dílu, K.
♥
