Emma's POV
Je to horší než když jsem tu byla první den. Zase jsem před hlavním vchodem a čekám až budu mít odvahu jít dovnitř. Tentokrát už tu ale nejsem sama, ale s Lukem.
"Můžeme jít?" promluvil na mě Luke a já se podívala jeho směrem. Přešel přede mě a dřepl si, ruce si položil na moje kolena. Zeširoka se na mě usmál a na tváři se mu objevily ďolíčky. "Zvládneš to. Bude to v pohodě, jsou to jen lidi."
"No právě. Budou na mě zírat, popřípadě mě budou litovat a hrát si, jak strašně mě mají rádi." ironicky jsem se uchechtla.
"Chtěla jsi sem jít. Tak jdeme." postavil se a přešel za vozíček. Zezadu na něj zatlačil a rozjel se směrem k vchodu. Nějaká holka před nás běžela a otevřela. Už zase to začíná. Nesnáším ten pocit, že budu vždycky odkázaná na pomoc ostatních. Usmála jsem se na ni a Luke jí poděkoval. Dotlačil mě až k mojí skřínce a já se natáhla abych ji odemkla. Strčila jsem tam věci co nebudu potřebovat a zase ji zavřela. Luke mezitím odešel ke svojí skřínce. Chtěla jsem odjet bez něj, ale někdo mi zezadu přikryl oči rukama. Lekla jsem se a nadskočila, dotyčný se zasmál a já hned poznala, že je to Ashton.
"Ahoj kotě." pozdravil a usmál se.
"Málem jsem dostala infarkt, Irwine." zasmála jsem se.
"Promiň. Kde je Hemmo?" uchechtl se.
"Asi už šel." řekla jsem, když jsem ho nikde neviděla.
"Aha. Máš všechno?" zeptal se.
"Mám. Můžeme jít." řekla jsem a chtěla se rozjet do třídy, ale Ash začal vozíček tlačit.
"Ashi, já bych to zvládla i sama." povzdechla jsem si.
"Jsem tu od toho abych ti pomáhal." usmál se. Vlastně nejsi. Nikdo tu není proto, aby mi pomáhal. Měla bych se s tímhle vším poprat sama. Ne být pořád někým obskakovaná.
"Díky.." poděkovala jsem, místo toho všeho co se mi honilo hlavou. Položila jsem si batoh do klína. "A jak se má Catherine?"
"Má se fajn. Nejspíš." zasmál se.
"Ty víš, jak jsem to myslela."
"Vím. Asi spolu chodíme." usmál se.
"Vážně?! To je výborný!" vyjekla jsem tak, že mě musela slyšet půlka lidí co byli na chodbě. Většina se na mě otočila a já se začala potichu smát. "Oops." Ashton se jen zasmál a pokroutil hlavou. Zajeli jsme do třídy a já se rozhlédla. Luke seděl ve svojí lavici a díval se do mobilu. Podívala jsem se po všech lidech ve třídě a zjistila, že na mě většina z nich kouká se soucitným pohledem. Otočila jsem se, abych na ně neviděla a Ash mě zavezl k Lukovi. Ten se na mě podíval a usmál se.
"Vidíš? Říkal jsem, že to zvládneš."
Nic jsem neodpověděla, jen jsem se usmála a políbila ho na líčko. Vstal a položil mě na židli vedle něj.
Zazvonilo a do třídy vešla učitelka. "Slečno Taylorová, ráda vás tu zase vidím. Upřímně doufám, že všechno bude v pořádku." řekla a usmála se na mě. Já v to taky doufám, věřte mi.
"Děkuju.." odpověděla jsem a sklopila pohled k mým rukám, složeným s klíně.
-
"Jsi připravena?"
"Jo." odpověděla jsem prostě a připoutala se. Mamka se zdá být hodně nervózní a popravdě, není sama.
Cesta do nemocnice netrvá dlouho, takže než se vzpamatuji, projíždím světlou chladnou uličkou ke dveřím mého ošetřujícího lékaře. Zaklepu a chvilku počkám, než dveře otevře, poměrně mladý a pohledný, doktor Michaels. "Pojďte dál." pokynul do prostoru místnosti a mamka mě tlačila dovnitř. "Paní Taylorová, Emmo. Posaďte se." oddechl si a já se zasmála. Jako bych už neseděla.
"Emmo!" napomenula mě matka.
"Nic se neděje. Chápu to." smutně se na mě usmál a já se opřela lokty o opěrky vozíku.
"Takže, jak začít." odkašlal si a já věděla, jak tohle všechno dopadne.
