"Takhle to brát nemůžeš, Emmo." domlouval mi Michael, když naproti mě seděl v kavárně nedaleko naší školy.
"Jak, že to takhle nemůžu brát? Vždyť to tak je. Proč by to jinak dělal?"
"Neomrzela jsi ho. Jen se prostě cítil sám. Nevěděl, že přijedeš tak brzo. Třeba by to vydržel. Takhle toho na něj bylo vážně moc."
"Na něj toho bylo moc?" zvedla jsem nevěřícně obočí.
"Tak jsem to nemyslel. Já vím, že za tebou měl stát a slíbil ti to, ale pochop to. Jeho holka byla bůhví jak daleko od něj a on nevěděl, jestli se vůbec vrátíš,"
"Proč bych se neměla vracet? Narozdíl od něj jsem se těšila, až se sem vrátím a znovu ho uvidím."
"Za tu dobu sis tam mohla najít jiné kamarády a mohlo ti to tam připadat lepší," povzdechl si. "Podívej, i já se bál, že si tam najdeš někoho lepšího než jsme my a nebude se ti odtamtud chtít."
"Myslíš si, že bych to komukoliv z vás udělala?"
"Ne, nemyslím," usmál se. "Ozval se ti po tom včerejším výstupu ve škole?"
"Volal mi, ale nechala jsem to zvonit. Nechci s ním mluvit." přejela jsem prstem po okraji hrníčku a lehce se zamračila.
"Vím, že chceš. Chybí ti a ty jemu. Ani jsi mu nedala šanci ti to vysvětlit,"
Ignorovala jsem jeho poznámku o tom, že mi chybí. "Co by mi měl vysvětlovat? Prostě se s ní vyspal a mě odkopl."
"Třeba za tím je ještě něco jiného. Měla bys mu dát šanci ti to vysvětlit a dát to do pořádku. Vždyť se na sebe podívejte. S Lukem věčně není řeč a ty jsi pořád skleslá," usrkl si své kávy, než pokračoval. "Sejděte se, vyříkejte si to a uvidíš, co bude dál. I když udělal to, co udělal, zaslouží si, abys ho aspoň vyslechla."
Cestu domů jsem strávila přemýšlením, co pro nás oba bude nejlepší. Mám ho vyslechnout a doufat, že všechno bude jako dřív, i když je jen malá pravděpodobnost? Řekla jsem, že ho nesnáším a pořád ho od sebe odstrkovala. Co když už ho to přestalo bavit a vzdal to?
Nakonec jsem ale všechny obavy hodila za hlavu a zanedlouho stála u jeho vchodových dveří. Nechtěla jsem o tom dál přemýšlet, proto jsem zaklepala na dveře dřív, než jsem se stihla otočit a zbaběle utéct.
Mezi dveřmi se objevila blonďatá hlava a překvapeně se na mě zadívala. "Ahoj Em, co tu děláš?"
"Dobrý den," pozdravila jsem Lukovu matku a začala si hrát s prsty jako nervózní školačka. "Přišla jsem za Lukem. Je doma?"
"Jistě, je u sebe. Pojď dál." otevřela dveře dokořán a nechala mě projít. "Jsem moc ráda, že jsi v pořádku. Celou dobu jsme na tebe mysleli." usmála se.
"Moc vám děkuju, vážně." Vyzula jsem si boty a usmála se nazpět.
"Nemáš za co. Můžeš jít za ním, určitě se stejně jen válí," napadlo mě, jestli vůbec ví, co se mezi námi stalo a ona, jako by mi četla myšlenky, dodala. "Je z toho vážně smutný."
Jen jsem nepatrně kývla. "To já taky," povzdechla jsem si a vydala se po schodech nahoru, s velkými obavami a třesoucíma se rukama. Když jsem došla k jeho dveřím, zaslechla jsem zvuk kytary a jeho hlas. Nechtěla jsem ho v tom rušit, ale potřebovala jsem ho slyšet jasněji, proto jsem pomaličku otevřela dveře. Trvalo mu chvilku, než si mě všiml a když se tak stalo, hrát přestal a překvapeně se na mě podíval.
"Emmo," vydechl a dal na stranu kytaru. "Co tu děláš?"
Chtěl vstát, ale já ho svým hlasem zastavila a posadila se na druhou stranu jeho čerstvě povlečené postele. "Hraj dál, prosím,"
Nejspíš byl překvapený, že jsem na něj nezačala křičet, jak tomu v posledních dnech bylo zvykem, proto jen kývl a začal znovu hrát předchozí melodii.
High dive into frozen waves
Where the past comes back to life
Fight fear for the selfish pain, it was worth it every time
Hold still right before we crash 'cause we both know how this ends
A clock ticks till it breaks your glass and I drown in you again
'Cause you are the piece of me
I wish I didn't need
Chasing relentlessly
Still fight and I don't know why
Celou dobu, co se jeho hlas rozlýhal místností jsem z něj nespustila oči. Vypadal tak zlomeně a mě celou tu dobu záleželo jen na mě. Starala jsem se jen o to, že mi ublížil a ne o to, jak se cítí. I když nevím, jak to je a proč to udělal, vím, že ho to mrzí.
