Vzbudila jsem se díky nepříjemně jasnému sluníčku svítícímu přímo do mého obličeje. Dalo mi to dost práce, ale konečně jsem se otočila na druhý bok a ocitla se tváří v tvář tomu nejroztomilejšímu stvoření vůbec.
"Přestaň na mě zírat," přehodil si deku přes hlavu a já se potichu zasmála. Musela jsem ho vzbudit tím, jak jsem se převalovala.
"Neříkal jsi, že budeš spát na zemi?" šťouchla jsem ho prstem do břicha.
"Jo, kecal jsem," vykoukl zpod deky, aby ji mohl přehodit přes hlavy nás obou a přitáhnout si mě k sobě.
"To nebude fungovat, když si budeme lhát, Hemmingsi." zvedla jsem obočí.
"Tohle byla jen malá nevinná lež. Navíc, co nebude fungovat?" ušklíbl se.
Protočila jsem očima a snažila se vysoukat zpod deky, ale on si obmotal ruce okolo mého pasu a nechtěl mě pustit.
"Co nebude fungovat Emmo?" kousl mě jemně do ucha.
"My," odpověděla jsem prostě.
"Takže jsme zase my?" usmál se. Pro ten úsměv bych mohla zabíjet.
"No," odmlčela jsem se. Nejspíš už nemá cenu se dál trápit tím, že si odepírám to, co nejvíc potřebuju. "Asi."
Jako odpověď jsem dostala jen nadšený úsměv a spoustu polibků po mém obličeji.
"Pusť mě už," snažila jsem se ho odstrčit, přičemž jsem se smála.
"Proč?"
"Protože za chvíli přijde Catherine, aby nás vzbudila, že jdeme pryč," protočila jsem očima nad myšlenkou, že budu muset celý den někde courat, když bych nejradši zůstala v posteli.
"Nechceš, aby nás spolu viděla, hm?" zvedl jedno obočí.
"Tak jsem to nemyslela," sedla jsem si a pohladila ho po hrudi. "Jen ji nechci hned z rána poslouchat, že jí kazíme plány. A taky potřebuju čůrat." zasmála jsem se a rychle vyletěla z postele. Ještě jsem za sebou slyšela jeho smích. Rychle jsem zašla do koupelny, aby mi ji nikdo nemohl obsadit a dala si rychlou sprchu a udělala všechno co jsem potřebovala, abych nevypadala jako odpad.
Ani jsem se nevracela do pokoje a rovnou šla dolů, abych se mohla nasnídat. V kuchyni už seděl Ashton s Charliem a Sebastianem.
"Dobré ráno," pozdravila jsem všechny.
"Dobré," řekl Charlie s Ashem, Seb se na mě jen podíval a nepatrně se usmál. Ignorovala jsem to a nasypala si do misky müsli s jogurtem a sedla si vedle něj. On ale ani nezvedl hlavu od svého telefonu. Nejspíš ho štve to, jak jsem ho včera večer odbila. Zrovna jsem chtěla udělat nějakou poznámku na to, že pořád jen zírá do svého telefonu, když mi ten můj oznámil novou zprávu.
Od: Luke
Víš, že bych tě právě teď zbožňoval, kdybys mi přinesla snídani?
Protočila jsem očima nad jeho leností a odpověděla jen prosté "ještě víc?" a zvedla se, abych mu mohla jít připravit snídani. Koukám, že je na tom s tou leností pořád stejně a místo toho, abych někdy dostala snídani do postele já, ji dostává jen on. Rozklepla jsem si do hrníčku vajíčka a trošku je ochutila pepřem a solí. Na pánvičku jsem si dala trošku másla a dala do toustovače opéct tousty, než se mi pánvička rozehřeje.
"Dáte si někdo vajíčka?" otočila jsem se na kluky a Sebastian se na mě konečně podíval.
"Jestli je děláš pořád stejně dobře, tak rozhodně," řekl a já se usmála nad vzpomínkou, když u mě poprvé přespal a já vstala o hodinu dřív než on, abych mu mohla udělat snídani. Nandala jsem mu na talířek trochu vajíček a tousty a podala mu ho.
"Kam jdeš s tím talířem?" Ashton se na mě obrátil.
"No," přešlápla jsem si z nohy na nohu. "Odnést ho Lukovi."
"Aha," odpověděl prostě a bylo na něm vidět, že něco rozhodně tuší.
Rychle jsem vyběhla schody a zaplula do našeho pokoje.
"No konečně," řekl Luke a už se mi sápal po talíři.
"Příště si tu snídani můžeš udělat sám," protočila jsem očima a talíř mu podala. Hned se do toho pustil a zanedlouho měl všechno v sobě.
"Tak tohle byla jedna z věcí, která mi chyběla, když jsem byl bez tebe," podal mi už prázdný talíř a já ho položila na stolek, abych si mohla zalézt zpátky k němu do postele.
"Co ještě ti chybělo?" zeptala jsem se a prohrábla mu vlasy.
"Usínat vedle tebe, tvoje vůně, tvůj úsměv pokaždé, když jsem ti řekl, že jsi krásná," zastrčil mi pramínek vlasů za ucho a já se usmála. Ze začátku mi nepřišlo správné mu jen tak odpustit, ale nakonec jsem si musela přiznat, že nevím, kam by můj život vedl, kdybych neměla jeho.
"Miluju tě Em a omlouvám se. Vážně mě mrzí to všechno, čím sis kvůli mě musela projít a slibuju, že už to nikdy neudělám. Nikdy už ti neublížím a nenechám tě znovu odejít," podíval se mi hluboko do očí. Byl to snad nejupřímnější pohled, který jsem kdy viděla. Byl upřímný, ale zárověň bylo vidět, jak ho to všechno trápilo. Nakonec to ale pro nás nebylo jen špatné. Díky tomu jsme si oba uvědomili, že si neumíme představit život jeden bez druhého a nehledě na svůj věk můžu říct, že on je člověk, se kterým chci zestárnout.
"I já tebe Luku,"
