Znetvořený osudem [CZ Adommy FF]

Kapitola 7. - Skutečnost nebo výplod mé fantasie?

Adam

Uběhl týden v mé nové práci, kupodivu to šlo bez problémů, a také týden od Tommyho nabídky. A o co vlastně šlo? Navrhl, že mě naučí hrát na klavír a i na kytaru, když mu budu po každé naší lekci půl hodiny zpívat. Čekal jsem spíš, že navrhne něco na způsob: já tě naučím hrát a ty mě zase zpívat. Zatím jsem mu neodpověděl ano ani ne. Nevím, jak bych s jeho velkorysostí měl naložit, ale přeci jen se mi denně nepoštěstí získat lekce klavíru, ale také kytary za tak malou daň, jen za půl hodiny zpěvu. Čím víc nad tím přemýšlím, tím víc se mi to zamlouvá, což je dobře, jelikož si zítra Thomas příjde vyslechnout mou odpověď, tudíž už mi moc času na rozmyšlenou nezbývá.

Převalím se v posteli na záda, hodiny na protější zdi hlásí třicet minut do půlnoci. To jsem chtěl jít spát brzo. Povzdychnu si a odkopu ze sebe peřinu. I přes fakt, že je v pokoji normální teplota, je mi horko. Venku prší a hřmí, miluji déšť, vždy se mi při zvuku dopadajících kapek na parapet či střechu lépe usíná.

Dveře od mého pokoje se pootevřou a v nich se objeví hlava mého osmiletého bráchy, který má uslzené tvářičky. Sice už mu bude brzy devět, ale je hodně citlivý a i ve svém věku se stále bojí bouřky.

"Můžu spát s tebou? Máma je v práci." upře na mě svůj čokoládový psí kukuč, přičemž v náruči svírá velkého plyšového klokana, kterého ode mě dostal ke svým čtvrtým narozeninám. Pokývu souhlasně hlavou a poklepu na místo vedle sebe. Vím, že i kdyby tu mamka byla, stejně by šel za mnou, tak dobrý bratrský vztah mezi sebou máme.

Zachumlá se pod peřinu a přitiskne se mi jako klíště k boku. Mlčíme, já ho vískám ve vlasech a on spokojeně oddychuje, ale nespí. Pokaždé, když se ozve hrom, tak s sebou leknutím škubne.

"Už nechci plavat." vyhrkne najednou. Nechápavě pozvednu obočí.

"Proč? Vždycky tě to tak bavilo." pohladím ho konejšivě po zádech. Neil závodně plave, jako já před lety. Přestal jsem, protože jsme na tom nebyli finančně nejlíp a já neměl sponzora. O rok později si mamka našla znatelně lépe placené místo, ale já už se k plavání vracet nechtěl, i když mě můj trenér přemlouval. Nyní pokračuje úspěšně v mých šlépějích Neil, který už má na kontě mnoho medailí, diplomů a titulů a také má sponzora, takže to pro naši rodinu není finančně tolik náročné.

"Pan trenér na mě křičí." postěžuje si. Jestli chce po Neilovi lepší výkony, tak by na něj neměl řvát, on totiž není ten typ dítěte, které by to vyhecovalo. To už by víc pochodil, kdyby mu koupil cukrovou vatu. Uznávám, že mému bráchovi chybí mužská autorita. Chybí mu táta, asi stejně jako mně.

"On jenom chce, abys plaval líp." vysvětlím mu to, načež mu rozcuchám jeho kaštanové vlásky.

"Jenže mně se to nelíbí." zvedne se do sedu a upře na mě zaoufalý pohled. Povzdechnu si.

"Půjdu si s tvým trenérem zítra po práci promluvit a rovnou tě při té příležitosti vyzvednu." pousměju se jeho směrem. Přímo vidím, jak mu štěstím září očka. Vrhne se mi s radostným pištěním do náruče, div mě nerozmačká.

"Ale jen pod jednou podmínkou. Půjdeš hned teď spát." zvážním. Přikývne a lehne si zpátky vedle mě a zavře oči. Zhasnu lampičku, jež doposud osvětlovala pokoj a napodobím Neila.

"Mám tě rád." zašeptá do ticha.

"Já tebe taky." vlepím mu pusu do vlasů a o pár minut později se konečně odeberu do říše snů.

Tommy

Sedím připoutaný k ošuntělé židli, oblečení mám celé špinavé a potrhané. Okolo mě se rozprostírá jen černočerná tma. Za poduškou tmy zaznamenám nějakou šmouhu, jakoby se pohybovala. Mám celkem rozostřené vidění, tudíž nedokážu identifikovat, co se ke mně začíná přibližovat, teprve až když je to mé osobě vzdálené jen dva metry, dokážu objekt přede mnou identifikovat. Zase ten muž v černé košil, jenž se mi zjevuje v každé noční můře, nevidím mu do obličeje, opět.

Přiletí mi facka a další a další... už je ani nepočítám. Najednou mou osobou projede silná bojest, ostří nože se mi zarývá do pokožky. Jakmile konečně zmizí čepel, nahradí ji cigareta, kterou mi onen muž típne přímo do otevřené rány. Vykřiknu bolestí, z očí mi vytrysknou slzy. Čekám na další cigaretu a poté tekutinu, která mi do jisté míry poleptá kůži na pravé části těla, takže to ve finálním výsledku připomíná spáleninu, ale nic dalšího se nekoná, místo toho se ocitám v hořící místnosti. Na vše se dívám ze třetí osoby, z povzdálí několika metrů.

Na zemi sedí muž uvězněný v sutinách, další muž se mu snaží pomoci, ale bezúspěšně. Něco si říkají, jejich rozhovor však nemohu slyšet. Volný muž následně bere malého chlapce s blonďatou kšticí do náruče a odnáší ho pryč. To... to jsem já.

Muž se stále snaží uvolnit svou nohu, dokonce se mu to i podaří, tudíž se začne belhat ven. Tak rád bych mu pomohl, ale nemůžu se vůbec pohnout. Muž ujde sotva pár metrů, když v tom se ozve rána, vše se začne třást a rozpadat pod náporem zvukové vlny. Vidím jen tmu, kterou však zanedlouho nahradí nepříjemné světlo, jenž mi div nevypálí oči. Vše se ustálí a tím se mi naskytne pohled na plačící ženu s malým chlapcem v náruči.

Prudce se vymrštím do sedu, jsem celý spocený, jako po každém snu podobného ražení. Dnes to bylo však jiné, nikdy se mi o tom muži nezdálo. Navíc ani nevím, jak se mi o tom mohlo zdát, protože jsem tam nebyl přítomen. Byla to skutečnost, nebo jen výplod mé fantasie?

Promnu si unaveně spánky a střelím pohledem k hodinám. Je pět, to už neusnu. Zvednu se z postele a namířím si to do koupelny, nutně potřebuju sprchu. Svléknu se, načež si zalezu do sprchového koutu, kde na sebe nechám stékat teplou vodu. Uvolním se, užívám si ten pocit klouzání drobných kapek po mé pokožce. Přemýšlím, jestli musím dnes něco důležitého dělat nebo zařizovat, nic mě však nenapadá. Že bych měl dnes klid?

Ne, počkat. Dnes musím jít za Adamem a zjistit jeho verdikt. Nad vzpomínkou na něj se musím pousmát. Je s ním sranda, dokonce se mezi námi začíná vytvářet něco podobného přátelství. Že bych si konečně našel opravdového kamaráda?

Vyjdu ze sprchy a osuším se. Stoupnu si před zrcadlo, se značným znechucením pozoruju svou zjizvenou pokožku. I přes snahu plastických chirurgů to vypadá příšerně. Jak by tohle mohl někdo milovat? Jak by někdo mohl milovat mě, když já sám nejsem schopen se smířit se svým vzhledem?

Negativně naladěn se vrátím do pokoje. Snad mi Adam na můj návrh odpoví kladně.

Ahojte :) Všem vám přeji krásný nový rok 2016 a děkuji za milé komenty a votes :3 Přeji příjemné počteníčko ;)