Znetvořený osudem [CZ Adommy FF]

Kapitola 16. - Dostaveníčko u vína.

Ahojte, drahoušové. :D Další kapitolka je po sto letech na světě! Omlouvám se, že mi to tak trvá, ale píšu seminárku, což mi zabírá většinu mého volného času, takže nemám na psaní skoro žádný čas. Oh shit, už se ani neumím vyjadřovat. XD Snad se nezlobíte, ale bohužel to budete muset přetpět do začátku května, pak bych měla psát alespoň jeden díl týdně. ;) Abych ale to čekání nějak odčinila, sedla jsem si a napsala kapitoluo skoro 3000 slovech. 0.0 Taky tomu nemůžu uvěřit! :D No nic, přeji vám příjemné počteníčko a moc by mě potěšilo, kdybyste tady zanechali po sobě koment, nebo vote, díky. ;D
ps.: Pokud příběh dosáhne hranice 300 votes, tak nejenže nejspíš dostanu infarkt, ale taky pro vás udělám maraton této povídky, jelikož jste úžasní čtenáři. :333

Adam

„Jak si můžeš být tak jistý, že je zrovna Colin můj typ? Co když je tu někdo jiný? Co když se mi líbí někdo úplně jiný?" přiblížil se ke mně blíž. Byli jsme u sebe obličeji tak blízko, že jsme mohli cítit dech toho druhého na obličeji, skoro jsme se dotýkali špičkami nosů. Napětí mezi námi bylo znatelné, oba jsme si ho uvědomovali. Ztěžka jsem polkl, díval jsem se na Tommyho tvář, která se stále po milimetrech přibližovala a já jsem se tomu nebránil.

„A kdo to je?" zeptal jsem se šeptem, byl tak blízko, nemusel jsem mluvit nahlas. Opřel se čelem o to mé a jen mi hleděl mlčky do očí. Stále mi přejížděl rukama po bocích a já si ten dotyk užíval.

„Toho neznáš." odpověděl chraplavým hlasem. Uhýbal mi pohledem, ruce na mých bocích přestaly s dosavadní činností.

„Jaký je?" položil jsem další otázku. Na Tommyho tváři se objevil úsměv, rozpohyboval znovu své ruce a odtáhl se ode mne tak, aby se mohl zády opřít o čelo postele.

„Hmm. Je trochu trhlý, ale hodně milý, komunikativní. Má krásné oči, pokaždé se v těch jeho studánkách můžu utopit. Myslím, že si spolu celkem rozumíme. Má smysl pro humor a umění. Každý jeho pohyb v sobě skrývá ladnost, jistou grácii, v první řadě ale smyslnost. Možná si to ani sám neuvědomuje, ale je nádherný, jako opravdu krásný." zasněně na mě upíral svá karamelová kukadla a já s každým jeho slovem dychtil po dalších informacích. Jestli byl ten kluk opravdu takový, jak ho Tommy popisoval, chtěl jsem ho potkat. Setkat se se tvořením, které pro mého nejlepšího kamaráda ztělesňoval dokonalost. Možná jsem měl i jistou touhu se mu přiblížit, být jako on.

„Takže je to hodně pozitivní člověk?" ujišťoval jsem se.

„Ano. Hodně se směje. Jeho úsměv je nakažlivý, pokaždé mi zlepší náladu." přitakal. Vypadal tak zamilovaně, když o něm mluvil. Nevím proč, ale dostavila se jedna emoce, kterou bych opravdu nečekal, ne v takovéto situaci. Byla to závist. Záviděl jsem tomu klukovi, že byl Tommymu blíž, než jsem kdy já byl, či budu. Nejspíš ze mě mluvilo jen mé majetnické já. Měl jsem tendenci si lidi přivlastňovat a tady to bylo krásně vidět. Přál jsem Tommymu, aby byl s někým šťastný, ale věděl jsem, že budu na dotyčnou osobu žárlit, jelikož s ní bude trávit blondýnek mnohem víc času než se mnou.

„Jsi zamilovaný až po uši." zasmál jsem se.

„Asi jo." přiznal, jeho tváře nabraly světlý odstín nachové.

„A vy spolu chodíte?" pokračoval s dotěrnými otázkami. Nejspíš jsem musel lézt Tommymu na nervy, on to na sobě však nedával znát.

„Ne, bohužel." zavrtěl hlavou. Navenek se snažil tvářit neutrálně, ale z jeho očí se dalo vyčíst zklamání.

„A kde je problém?" pozvedl jsem nechápavě obočí.

„Nejsem jeho typ, teda myslím. Asi by se mnou nechtěl nic mít. Má na lepší." pronesl Tommy s vážným výrazem ve tváři a já měl chuť mu za takové kecy rozbít hubu. Nechápal jsem, že měl tak nízké sebevědomí, když k tomu neměl absolutně žádný důvod.