Znetvořený osudem [CZ Adommy FF]

Kapitola 19. - Odhalení

Ahojte! :D Dneska tu v téhle kapitole probereme vztahy a pročistíme vzduch. Doufám, že si užíváte zatím poklidný děj, jelikož zase v příštím díle přijde vaše oblíbená zmatená část. XD
Moc vám všem děkuji za komentáře, votes a přečtení. <3 Je skvělý pocit s vámi sdílet tento příběh a vědět, že moje tvorba není zbytečná a vy o ní opravdu stojíte. :33
ps.: Omlouvám se, že hlavní postavy pořád fňukají, ale musíte to přežít. ;)
Přeji příjemné počteníčko. :D

Tommy

Odloučení bolí, člověka to zasáhne, netušil jsem však, že až tolik. Odjezd Adama mě uvedl do stavu, kdy jsem byl naprosto nepoužitelný k čemukoli. Šestým dnem jsem ležel ve své posteli s kusem látky přitisknutým ke své hrudi. Bylo to Adamovo tílko, které si u mě nechal po svém posledním přespání. Krásně vonělo, připomínalo mi ho.

Ve svém stavu jsem byl schopný akorát se dojít vykoupat a dvakrát za den do sebe vpravit nějaké to jídlo. Rodiče byli na mrtvici, mamka přehnaně vyšilovala a neustále povolávala nějaké doktory, které jsem na sebe stejně nenechal ani sáhnout, takže se její snaha minula s účinkem. I tátu to vzalo. Byl jiný, smutný. Po těch několika letech se na jeho tváři objevila upřímná emoce. Každou hodinu chodil do mého pokoje, aby se ujistil, že jsem stále na živu. V noci jsem se párkrát probudil, když seděl na mé posteli, výskal mě ve vlasech a hladil po zádech. Tolik lásky a péče jsem od něj naposledy zažil jako malý chlapec.

Plně jsem si za těch šest dní uvědomil, že jsem se poprvé ve svém životě nefalšovaně zamiloval. První tři dny jsem měl chuť mlátit hlavou o zeď. Nyní se mi chtělo brečet, smát a mlátit hlavou do zdi zároveň. Proč se já idiot musel zamilovat zrovna do něj? Byl to můj nejlepší přítel, a tak to mělo i zůstat. Jenže já inteligentní Ratliff jsem nechal svůj úd přemýšlet za sebe a takhle to dopadlo. Počáteční fyzickou přitažlivost vystřídala láska. Měl jsem se nechat vykastrovat, všechno by teď bylo jednoduší. Nemusel bych se teď trápit a děsit tím své okolí.

Přetočil jsem se na bok a snažil se usnout, abych tak dohnal svou probdělou noc. Nebylo mi to přáno, jelilož mě z mého usilovného snažení a přemlouvání vlastního těla vyrušilo klapnutí dveří. Někdo mě poctil svou návštěvou. Předstíral jsem, že mám hlubokou půlnoc, aby nezvaná osoba pochopila, že o ní nestojím.

„Vím, že nespíš." dolehl ke mně mužský hlas hned potom, co se za mými zády prohla matrace. Byl jsem zticha a dál se držel své role. Pozorně jsem šponoval uši a očekával, co přijde.

„Něco tě trápí. Poznám to na tobě." řekl. Nereagoval jsem. Skoro už osm let se o mě nezajímá a najednou příjde a myslí si, že mu všechno vyklopím? Je na velkém omylu.

„Vím, že jsem příšerný otec. Často tě štvu, nevěnuju se ti, jsem přehnaně přísný, odtažitý, nebo jak bys řekl ty, jsem bezcitný sobec, který jde jenom po penězích a zanedbává kvůli nim svou rodinu." konstatoval. Jak o tomhle ví? Slyšel snad můj rozhovor s mamkou?

„Tommy, já tě ale mám rád, záleží mi na tobě. Všechno tohle moje chování způsobuje strach. Nechci o tebe přijít." přizná.

„Ale tímhle způsobem docílíš pravého opaku. Teda jsi spíš už docílil." zachraptím. Nikdy jsme spolu takhle otevřeně nemluvili. Vždy jsem si podobný rozhovor představoval jako divokou výměnu názorů, po které se budeme vzájemně nenávidět. Teď však všechna zlá slova z mé mysli zmizela. Začali mě pálit oči. I když jsem si snažil nalhat, že je mi můj otec lhostejný a jak moc ho ze srdce nenávidím, v nejtemnějším koutě své duše jsem si tolik přál, aby se náš vztah urovnal. Víc než cokoli. Přes všechen vtek a to špatné, co jsem na svém otci viděl, co jsem mu vyčítal, to pořád byl můj rodič. Táhlo mě k němu přirozené citové pouto, které se nedalo jen tak přerušit. Chtělo se mi z celé té situace brečet. Bylo mi nesmírně líto, že se náš vztah pokazil.

„Já vím, Tommy. Omlouvám se. Někdy si prostě neuvědomuju, že dělám chyby. Mrzí mě to. Nemůžu vrátit čas, ani nijak vynahradit svou absenci v tvém životě, ale byl bych rád, kdybychom si to vyříkali a pokusili se obrátit na nový list. Chtěl bych s tebou trávit víc času, víc s tebou mluvit. Potřebuju, abys věděl, že mi nejsi lhostejný, že jsi pro mne důležitý. Jsi můj syn. Vždycky tě budu milovat. Jestli nějaký rodič tvrdí o svém dítěti opak, lže, nebo je to bezcitná svině." pokračoval ve svém proslovu. Nevydržel jsem to. Za poslední týden se ve mně nahromadilo tolik pocitů, že musely ven. Slzy mi tekly po lících proudem. Hučelo mi v hlavě a celkově jsem cítil, jak všechno to napětí uniká. Na jednu stranu to byl skvělý, ulevující pocit, na stranu druhou velice náročný stav. Táta si mě přitáhl do náruče a konejšivě si mě tiskl k sobě, přičemž mi dlaní kroužil po zádech. Díky teplu a přívětivosti, která z něj vyzařovala jsem se po pár chvílích uklidnil.

„To je v pořádku, maličký. Nic se neděje. Tohle se stává. Je toho na tebe asi moc. Řekneš mi, co se s tebou děje?" vtiskl mi polibek na spánek. Bylo mi skoro sedmnáct, teď jsem se schovával v náruči svého táty jako malé ustrašené dítě a vůbec jsem se za to nestyděl, bylo mi dobře. Cítil jsem se o sto procent líp než před deseti minutami.

„Jde o toho kluka? Toho číšníka?" zkusil to znovu, když se stále nedočkal žádné reakce z mé strany. Hned na poprvé ťal do živého.

„Několikrát jsem ho tady u nás zaregistroval. A tvoje maminka říkala, že s ním trávíš hodně času. Provedl ti snad něco? Vypadal jako docela milý kluk." pokračoval ve svém monologu.

„Ne, nic mi neudělal. Jenom se odstěhoval." zamumlal jsem do tátova ramene.

„Ahá, tak tady je kámen úrazu. A proto už skoro týden nevycházíš z pokoje a držíš hladovku?" podivil se. Zakýval jsem hlavou na souhlas a doufal jsem, že bude s mou odpovědí spokojený. Modlil jsem se, aby se v tom už víc nerýpal. Ve svém momentálním rozpoložení bych mu řekl úplně všechno. Nechtěl jsem si ihned rozbourat svůj nově obnovený vztah s tátou svou sexuální orientací.

„To ti musel asi hodně přirůst k srdci. Nevím, jestli mám právo se ptát, ale vy jste víc než kamarádi? Já sice netuším, jak to vy mladí dneska máte, ale asi to mezi vámi funguje na podobném principu jako za mých mladých let." zasmál se. Absolutmě mě odzbrojil. Nevěděl jsem, jak mám reagovat. Na něco takového jsem nebyl připravený.
„Jak?" vyšlo ze mně jenom toto slovo, na víc jsem se nezmohl.

„Říkám, že mi nejsi lhostejný. Někdy si všímám, o koho jevíš zájem. A jak jsem po několika sledováních tvých pohledů zjistil, dívky to opravdu nebudou. Radši než nějaké slečně do výstřihu se budeš koukat na pohledného mladíka. Nejsi zase tak nenápadný, jak si myslíš." uchechtl se a já měl chuť se propadnout.

„To je to na mně tak poznat?" červenal jsem se až na zadku.

„Když se na to člověk nezaměří, tak ne." ujistil mě.

„A mamka to ví?" povzdychl jsem si.

„Jistě. To ona mě na to upozornila. Je to velice bystrá žena, které nic neunikne." usmál se spokojeně. Odtáhl jsem se od něj, abych mu pořádně viděl do tváře.

„Takže vám to nevadí?" ujistil jsem se s obavami.

„Řekni mi jediný důvod, proč bychom s tím měli mít problém. A co tedy s tím klukem máš?" odvedl téma k modroočkovi.

„S Adamem nic namám." přiznal jsem popravdě.

„Ale chtěl bys mít." usmál se táta vítězně. Teprve nyní jsem si plně uvědomil, že má vrásky. Už byl celkem starý, tedy oproti rodičům mých vrstevníků, kterým mnohdy nebylo ještě ani čtyřicet. Mému tátovi mělo koncem tohoto roku být už padesát jedna. Měl sice trochu přošedivělé vlasy, ale vypadal na svůj věk až moc dobře. Byl to pěkný chlap.

„Hmm, bohužel." svalil jsem se do přikrývek, zatímco táta nad mým chováním kroutil nevěřícně hlavou. Asi nečekel, že z jeho syna vyroste přecitlivělá, zamilovaná puberťačka.