Znetvořený osudem [CZ Adommy FF]

Kapitola 14. - Tattoo

Ahojte, lásky moje. :D Všimla jsem si, že jsme už překročili hranici 1k přečtení. Upřímně mou osobu dost děsí, kolik lidí tohle čte. XD no ni, teď se vám pokusím vysvětlit, jak se orientovat v těchto kapitolách, protože to bude čím dál, tím víc zmatenější, což ale bude záměr. XD
Takže tady vám napíšu vysvětlivky:
*** = skok v ději na jiné místo ve stejný čas
+++ = skok v ději na jiné místo v jiném čase
♦♦♦ = toto vám nemohu prozradit, jelikož bych vám prozradila pointu celého příběhu, tudíž byste na to měli přijít sami
Máte v tom ještě větší guláš? Nedivím se. XD Opravdu se za to moc omlouvám, ale jinak to napsat nejde, jelikož bych tím pokazila celý příběh. :*
Jinak moc děkuji za vaši ohromnou podporu a přeji všem příjemné počteníčko. ;)

Adam

Tisknul jsem si jeho hlavu těsně k rozkroku, abych ještě umocnil ten pocit euforie, který svíral každou buňku v mém těle. Tenhle kluk to opravdu uměl se svými ústy a jazykem, rozhodně jsem si nemohl stěžovat. A jaké to bylo příjemné zjištění, že se nátlaku mé ruky nebránil, ani nepřicházel dávicí reflex.
Nevnímal jsem nic, co se okolo mě dělo.

+++

„Tak co ten blonďák?" zeptal jsem se Tommyho se zájmem, zatímco on nám připravoval občerstvení. Tvářil se soustředěně, chvíli jsem dokonce přemýšlel, zda mě vůbec vnímá, když bylo nějakou dobu po vyřčení mé otázky ticho.

„Dobrý." odpověděl jednoslovně.

„Dobrý, dobrý. Já chci vědět detaily!" protočil jsem oči a posadil se na linku hned vedle tácu, na nějž pokládal jídlo. Omylem jsem se o blondýna otřel kolenem, on však nijak nereagoval, pokračoval dál v připravování jídla a uhýbal mi neustále pohledem. Dneska se choval opravdu divně.

„Proč tě to tak zajímá?" pozvedl obočí směrem k sendwichi, který připravoval. Povzdechl jsem si.

„Tak mi alespoň řekni, jestli něco bylo. Užil jsi si?" šibalsky jsem se pousmál a bouchl ho v přátelském gestu do ramene.

„Byla jenom pusa." řekl monotóním hlasem.

„Podle tvého tónu to asi nebylo nic moc." nadhodím.

„Bylo to hezký. Na první pusu. Nemůžu to s ničím srovnávat." řekl tím samým hlasem, ve tváři žádná emoce, jen pokrčil rameny. Jeho podivné chování mě začínalo děsit.

„A užil sis to teda?" vyzvídal jsem dál.

Tommy

Užil jsem si jinou věc, o které ti však v životě neřeknu, protože bych se musel propadnout hanbou do země.

„Celkem jo. Ale teď dost výslechů, čeká nás další lekce." popohnal jsem ho, aby slezl z kuchyňské linky. Šel celou cestu do hudební místnosti přede mnou, tudíž jsem měl skvělý výhled na jeho zadek. Proč, sakra, musel nosit tak moc upnuté jeansy, aby mu ho ještě víc tvarovaly? To mě chtěl zabít? Ono nestačilo, že jsem si nad ním vyhonil, načež mi ještě vlezl do snu, on mě musel dohánět k šílenství i teď! Moje sebekontrola šla do kytek a já mu nepokrytě civěl na zadek, přičemž moje zvrácená mysl, o které jsem ani do nedávna nevěděl, že ji mám, produkovala ještě zvrácenější představy. Měl bych se léčit. Co to se mnou je? Jedna pusa a stal se ze mě úchyl. I přes své přesvědčení jsem se mu stále koukal na hýždě. Zlomil jsem nad sebou hůl a nechal to plavat, přinejhorším bych mohl dostat facku za to, že jsem prasák.

Usadili jsme se spolu ke klavíru, načež jsem se pustil do vysvětlování. Adamovi to dnes šlo velice dobře, takže jsem se ani nemusel moc soustředit na opravování jeho chyb a místo toho jsem se pustil do zkoumání Adama. Moji pozornost upoutaly jeho dlouhé prsty, jež se ladně pohybovali po klaviatuře. Teprve teď jsem si všiml, že má na pravém zápěstí tetování. Byl to znak nekonečna, tedy ležatá osmička a pod ní byly drobným, okrasným písmem číslice. Chvíli mi trvalo je přelouskat. Bylo to něco jako datum narození? Potřeboval bych to vidět zblízka. Po delší snaze jsem konečně pochopil, co to je. Hrklo ve mně. Byl to datum narození a úmrtí. Ale čí? Celkem by mě to zajímalo, jelilož já mám taky jedno takové, akorát na hrudníku. Připomínal jsem si tím Nathana, měl jsem tak pocit, že je tu pořád se mnou a nikdy neodešel. Často to bývalo těžké, brečel jsem, měl deprese. Byl to nejbližší člověk, kterého jsem kdy měl. On jediný mi rozumněl, sice jsme byli jen malí kluci, ale to pouto tam bylo. Chodil jsem mu často udržovat hrob. Mamka tam ani jednou nevkročila, zhroutila by se. Nikdy se s jeho odchodem nesmířila, stejně jako táta. Snažil se své emoce zakrýt za kamennou tvář, uvnitř něj ale byla velká otevřená rána, kterou nikdy nenechal, aby se zahojila.

O Nathovi jsme se nikdy nebavili, nesmělo se o něm mluvit, bylo to takové nepsané pravidlo, které nikdo neporušoval. V našem domě by se nenašla ani jedna jeho fotka, jedině v mém pokoji, kde jsme jich měl pár schovaných. Všichni dělali mrtvé brouky, jako kdyby snad Nathan ani nikdy neexistoval. Jediný, kdo ho uchovával v památce, jsem byl já. Byl jsem za tento přístup na rodiče naštvaný, ale na druhou stranu jsem je chápal. To však nic neměnilo na tom, že by se takto chovat neměli. To oni by měli být zodpovědní, ne já. I když jsem veděl, že fotky či pěkný hrob, na kterém by planuly svíčky a byla by na něm spousta květin, nám Nathana nevrátí, chtěl jsem, aby jsme si ho připomínali.

Adam

Vyjeveně jsem se díval na Tommyho, kterému nekontrolovatelně stékaly slzy po tvářích. Pohled měl upřený do neznáma, byl úplně mimo realitu. Opatrně jsem se dotkl jeho ramene, nechtěl jsem ho vylekat, teď byl až moc citlivý na všechny vjemy. Musel jsem na něj pomalu se značnou opatrností. Měl jsem zkušenosti s mamkou, která se do takových stavů jednou za čas dostala, už se to ale stávalo čím dál míň.

„Vnímáš mě, Tommy?" zeptal jsem se ho tlumeným hlasem. Mírně sebou trhnul, upřel na mě své smutné oříškové oči, bylo v nich tolik bolesti, to jsem nezažil ani u mamky. Po notné chvíli pokýval hlavou, nejspíš to byla odpověď na mou otázku.

„Chceš si promluvit?" nadhodil jsem opatrně. Zavrtění hlavou mi bylo jasným znamením, že do těchto vod nejsem ještě oprávněn vkročit. Chápavě jsem se na něj díval a hladil ho rukou stále po rameni. Bylo to pro mě nečekané, když začal plakat znovu. Na nic jsem nečekal a přitáhl jsem asi ho do náruče.

„Všechno bude v pořádku, slibuju." šeptal jsem mu konejšivě do blonďatých vlasů.

+++

„Neplakej, Tommy. Jsem tu s tebou, nikam nepůjdu. Jsem v pořádku. Klid." utěšoval jsem ho. Rukou jsem mu zajel do vlasů, tu druhou jsem měl položenou na jeho boku. Byl vyděšený, celý se třásl.

„Měl jsem takový strach, mohl jsi se utopit. Tohle už mi nedělej." vyhuboval mi šeptem. Doktorka, která stála opodál nás pozorovala s malým úsměvem.

„Měl byste si zatím dát pauzu, pane Lamberte. Je tu velké riziko, že se tato situace bude opakovat. Tentokrát už byste si mohl odnést i následky a to nikdo z nás nechce. Budete muset na dobu vaší rekonvalescence oželit kariéru. Věřím však, že poté budete moci opět bezrizikově závodně plavat. Taky kdo jiný by nás reprezentoval na mistrovství a olympiadě, že?" usmála se na mě povzbudivě. Tommy si zatím stihl setřít slzy a vzpamatovat se z prvotního šoku.

„Slyšíš? Žádná práce. Budeš hezky doma, bez odmlouvání." pohrozil mi Tommy prstem, až jsem se nad tím musel pousmát. Byl strašně roztomilý, když se o mě bál a já byl hrozný idiot, že jsem mu k tomu dával důvod.

+++

Jeho pláč po chvíli ustál, z mého objetí se mu ještě nechtělo a já nijak neprotestoval, neměl jsem důvod. Byl to můj kamarád a k tomu ještě strašně hezky voněl. Celý byl takový k pomuchlání. Divím se, že ještě s nikým nebyl. Teď by mu to ale mohlo vyjít s tím blonďákem, budu muset potom zjistit víc podrobností. Teď totiž není správná doba na takovéto otázky.